ROSTEN, LEOPAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÍDU RÁD
(O K*A*P*L*A*N! My K*A*P*L*A*N!)
Odeon, Praha, 1988
preklad Antonín Přidal
obálka Pavel Štefan
predslov Antonín Přidal
2. vydanie, 80.000 výtlačkov
beletria, román, humor,
344 s., čeština
hmotnosť: 392 g
mäkká väzba
stav: uvoľnená väzba, na patitule neautorské venovanie
0,60 € PREDANÉ
*zimpa* in **S1P**
Když Leo Rosten podepisoval roků 1963 smlouvu na vydání svých dvou humoristických knih o panu Kaplanovi (první z nich znají naši čtenáři v podání Pavla Eisnera), netušil, kolik dřiny ho čeká. Vyzrálý spisovatel se totiž nakonec nespokojil pouhým spojením obou předchozích knih a dobrodružství přistěhovalce do Ameriky a „jazykového převratníka" pana Kaplana, který se s osobitou logikou prodírá záludnou houštinou angličtiny, zcela přepracoval a obohatil o další epizody a postavy, takže v roce 1976 se objevila zbrusu nová kniha. Této hozené rukavice se chopil Antonín Přidal, aby se po čtyřiceti letech od prvního vydání Eisnerova zpracování páně Kaplanových jazykových klauniád pokusil o vlastní variantu. Jsme svědky překladatelského koncertu, jehož sólistou je jazyk, ohňostroje slovních pitvorností, zkomolenin a přehmatů, kterých se — ovšemže na češtině — dopouští pan Kaplan i ostatní svěřenci začátečnické třídy profesora Parkhilla na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé. Pan Kaplan se tvrdošíjně odmítá řídit jakýmikoliv jazykovými pravidly a konvencemi, jako by chtěl celý jazyk „vybudovat znovu a od základů'', a proto učebna připomíná spíše soudní síň, „kde je před soudní stolici postaven sám jazyk", či bojiště, na němž pan Kaplan nemíní ustoupit "ani o píďu". Díky této kongeniální variaci na Rostenovo téma se účastníme velkolepé oslavy naší mateřštiny, z níž Antonín Přidal vykouzlil nádhernou fantaskní grotesku.
„Do kostelu, bábuška dycky do kostelu!“ trvala na svém věrná vnučka.
„Do kostela.“
„Takže je správne do hrada?“ užasla žákyně. „Já myslela, že do hradu.“
„Tarnovská, vy chcete naučovat pamprésora?“ ozvalo se z první řady, protože pan Kaplan nemohl déle mlčet. „Pamprésor ví nejlepčí, jak se de do hrada!“
„Do hradu, pane Kaplane, do hradu,“ povzdechl zasmušile profesor Parkhill. („Dále od hradu, dále . . .“ zaznělo mu v uších, ale zmužile to přehlušil zdoláváním další mluvnické výjimky.) „Některá podstatná jména skloňovaná podle vzoru hrad mají v druhém pádě jednotného čísla koncovku odchylnou: nikoli -u, nýbrž -a. Například sklep, chléb, chlév, les, sýr, dvůr — a také kostel. V rychlosti si to procvičíme.“
Pohotovější žáci pak tvořili věty o chůzi do sklepa i ze sklepa, o krajících chleba a porcích sýra. Paní Moskowitzová se unáhlila s větou „Dobytky šly do dvůra“ a pan Pinsky se předčasně radoval z rýmu „Ementálský sýra má v sobě díra“. Pan Kaplan však bezchybně pronesl prohlášení o tom, že by rád pozval celou třídu do lesa, a slečna Tarnovská, upírající naň pohled plný hnusu, procedila větu o tom, že některé nevychované „čelověky“ by bylo záhodno zavřít do chléva.
„Vraťme se k vašemu vyprávění, slečno Tarnovská,“ navrhl rychle pan profesor. „Chtěla jste říct, že vaše babička chodila do kostela, modlila se za uzdravení —“
Temné zraky Olgy Tarnovské zřeřavěly. „Taky modlil můj bratr, Alexandr Ivánovič, velmi delikátný charakter, my všechny modlili za chudinka Nikolája —“
„Pozor — chudinka je ženský rod —“
„Ale Nikoláj Iljič nebyl ženský, on byl muský, takový starý pán dóbrý!“
Profesor Parkhill litoval, že jeho žákyně nenazvala chorého starce raději ubožákem nežli chudinkou. Nemusel by se teď pouštět do dalšího výkladu a slečna Tarnovská by nemusela lomit rukama nad novými komplikacemi: byla přece stvořena pro čtverylky a mazúrky, ne pro těžkopádné dupáky cizojazyčné gramatiky. „Pardon, pardon ...“ uhladila si vrkoče gestem hodným Coppélie. „My všechny teda modlili za tu chudinku ... ale Alexandr Ivánovič nás prosil, že netrápili my jsme by se aby.“
„Aby že sme netrápili!“ vykřikl pan Kaplan.
Pohled slečny Tarnovské by mohl zapálit hranici. „Co je zase špatně?“
„Čevrácený slovoslep!“
Pan Kaplan se kdysi s maximálním soustředěním naučil nazpaměť tři axiómy o větné skladbě a lpěl na nich jako na kosmických pravdách: „špatný sponky“, „chypná interfunkce“ a „čevrácený slovoslep“. Týdny a týdny ho pak profesor Parkhill přesvědčoval, že jde o spojky, interpunkci a slovosled, ale hlubiny Kaplanovy paměti se nevzdávaly své kořisti snadno. Kdykoli se naskytla příležitost uplatnit něco z této triády připomínek, nadšeně se jí chopil. „Čevrácený slovoslep!“
Slečna Tarnovská mrskla svýma ztepilýma rukama, až se na nich rozcinkaly všechny náramky, a vztekle zadupala. „Měkký týdny, tvrdý týdny — do kostela jako do chlíva — a teď slovosplet?! Ja sem něžná žena! Ja mluvím, co je v duši! Ale gramatyka nemá duši! Ničevó! Ja končila mluvit!“ A odpádila na místo, vrcholně znechucena.
„Slečno Tarnovská,“ řekl pan profesor vyplašeně, „připomínky spolužáků přece nejsou míněny jako uráž—“
Vše marno. Slečna Tarnovská zapřísahala ty, kdo klesli pod Kaplanovou čepelí už dříve (slečnu Mitnickovou, pana Blattberga, krátkozrakého Olanského), aby neváhali pomstít tak sprostou křivdu.
„Nevrátíte se na stupínek, slečno Tarnovská?“ zeptal se pedagog prosebně. „Mluvila jste nesmírně zajímavě a měla byste nám to dopovědět.“
„Možná indy. Indy.“
„Jindy,“ podotkl zdvořile pan Kaplan.
Mezi třešňovými rty slečny Tarnovské prolétla jakási staroslovanská kletba.
Profesor Parkhill rychle vyvolal pana Studniczku.
Peter Ignatius Studniczka se ke stupínku vlekl jako na šibenici. Byla to jeho řečnická premiéra. Zastavil se u katedry s hlavou svěšenou a zmáčen potem; krve by se v něm nedořezal.
„Prosím, pane Studniczko!“ řekl pedagog zvesela.
