BARBUSSE, HENRIOHEŇ
deník bojového družstva
(Le Feu - Journal d´une escouade)
Naše vojsko, Praha, 1965
edícia Máj
preklad Milena Tomášková
doslov Vladimír Brett
ilustrácie Jan Bauch
obálka Miroslav Váša
3. vydanie (2. v NV), 93.000 výtlačkov
beletria, román, I. svetová vojna,
288 s., čeština
hmotnosť: 443 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný
predané
*zimpa* in **S2Z**
Děj tohoto válečného románu se odehrává na francouzsko-německé frontě během první světové války. Není zde žádný hlavní hrdina, všichni vojáci jsou vlastně hrdiny. Kniha má 24 kapitol, které na sebe nijak nenavazují a popisují každá jinou situaci. Barbusse tímto dílem naturalisticky popsal události první světové války a hrdinské činy vojáků, děj tu není nijak důležitý.
8/DOVOLENÁ
Eudore si na chvíli sedl na kraj studny vedle silnice, než se dal cestou přes pole, k zákopům. Sepjatýma rukama objal jedno koleno, zvedl svou bledou tvářičku - kde nebyl pod nosem knír, ale jen malý, plochý štěteček nad každým koutkem úst - chvíli si pohvizdoval a pak zívl jitru do tváře, až zaslzel.
Nějaký voják od trénu, jenž tábořil na pokraji lesa - stála tam řada vozů a koní, jako když cikáni táboří - a kterého sem přivábila studna, blížil se se dvěma plátěnými kbelíky, jež mu při každém kroku tančily v rukou. Zastavil se před tímto ospalým pěšákem beze zbraně, jen s nacpaným tlumokem.
„Ty máš dovolenou?“
„Mám,“ řekl Eudore. „Vracím se z ní.“
„No, kamaráde,“ říká vozataj odcházeje, „to si nemůžeš naříkat, když sis tejden hověl na dovolený.“
Ale tu již bylo vidět čtyři muže, jak jdou těžkým a rychlým krokem dolů po silnici. Jejich boty byly blátem tak oblepené, že vypadaly spíše jako karikatury bot. Když poznali Eudora, zastavili se jako jeden muž.
„A to je Eudore! Hej, Eudore! Starouši, tak už ses vrátil?“ volali už z dálky, rozběhli se k němu a podávali mu ruce, velké, jako by měli rukavice ze světlé vlny.
„Nazdar, kluci,“ usmívá se Eudore.
„Tak co říkáš, chlapče, jaký to bylo ?“
„Nebylo to nejhorší,“ odpovídá Eudore.
„Jdeme z roboty, nosili jsme víno; byla to pořádná fuška. Půjdeme společně, né?“
Jeden po druhém seběhli po svahu na cestu, pak se do sebe zavěsili a kráčeli přes pole, pokryté šedivou maltou, kde to při každém kroku mlaskalo, jako když se mísí těsto v díži.
„Tak jsi viděl svou Mariettu. Vždyť jsi pro nic jinýho nežil, a jak jsi otevřel zobák, už jsme ji měli na tapetě.“
Bleďoučká tvář Eudorova se stáhla.
„Ženu jsem viděl, ovšem, ale jen jednou. Nešlo to jinak. Je to smůla, neříkám nic, ale je to tak.“
„Jak to?“
„Jak? Víš, že bydlíme ve Villers ľ Abbé; je to hnízdo, akorát čtyři chalupy napravo a čtyři nalevo od silnice. A jedna z těchto chalup je naše hospoda. Ona ji vede, nebo spíše zase vede od tý doby, co je pokoj od bombardování.
Protože jsem měl dostat dovolenou, zažádala si o propustku do Mont-Saint-Eloi, kde mám rodiče, a já měl dovolenku taky do Mont-Saint-Eloi. Chápeš tu strategii ?
A protože je to chytrá holka, zažádala si o tu propustku už dlouho předtím, než já měl jet na dovolenou. Ale já dostal dovolenou dřív, než jí došlo povolení. Přesto jsem jel: to víš, u roty to člověk nesmí propást, když na něho přijde řada. Tak jsem byl u rodičů a čekal jsem. Mám je na mou duši rád, ale přece jen jsem dělal kyselý obličeje. Oni byli rádi, že mě vidí, ale přitom je mrzelo, že jsem u nich celý nesvůj. Ale co se dalo dělat? Šestý den večer - to mi už dovolená končila, příští den jsem se měl už vrátit! - přijede jeden mladík na kole - mladý Florence a a přinese mi od Marietty psaní, že ještě nemá propustku...“ „To byl malér!“ zvolali posluchači.
,,... a že se dá dělat jen jedno: ať požádám o dovolení u starosty v Mont-Saint-Eloi, ten ať požádá u vojenských úřadů a ať přijedu sám, a kalupem, do Villers k ní.“
„Tos měl udělat hned první den, a ne šestej!“
„To se ví, ale já se bál, že bych se s ní minul cestou a že bych ji propás, protože hned jak jsem přijel, pořád jsem ji čekal a myslel jsem, že ji každou chvíli uvidím ve dveřích. Udělal jsem, co mi řekla.“
„Tak konec konců jsi ji přece jenom viděl, co ?“
„Jen jeden den, vlastně jen jednu noc,“ odpověděl Eudore. „To stačí!“ vykřikl rozpustile Lamuse.
„Jak by ne!“ přisazuje si Paradis. „Za jednu noc takový pašák jako ty něco nadělá, a třebas i něco malýho připraví!“
„Však taky vypadá! Jen na něj mrkni, jak je zmořenej. Člověče, ten si dával, kujón jeden! Jdi, ty neřáde!“
Eudore jen potřásal svou bledou a vážnou tváří pod přívalem kluzkých vtipů.
„Zavřete ty svoje nevymáchaný huby na pět minut, kluci!“ „Vypravuj nám to, chlapče!“
„To není nic zábavnýho,“ brání se Eudore.
„Tak tys povídal, že tě u rodičů chytil světobol?“
„To víš, že jo! Dělali, co mohli, aby mi Mariettu vynahradili. Cpali mě šunkou, nalévali višňovkou, prádlo mi spravovali, a dělali, co mi na očích viděli... (A dokonce jsem zpozoroval, že si dávají pozor, aby si přede mnou tak nenadávali jako obyčejně). Ale to máš rozdíl; já pořád koukal na dveře, jestli se snad přece nepohnou a nepromění se v ženu. Nakonec jsem došel ke starostovi a dal jsem se na cestu včera odpoledne ke druhý hodině, spíš bych měl říct: ke čtrnáctý hodině, protože jsem už od
