ČEJKA, KARELDVA MUŽI PŘES PALUBU
Profil, Ostrava, 1989
prebal Aleš Stanovský
1. vydanie, 12.000 výtlačkov
ISBN 80-7034-01-3
cestopis
262 s., čeština
hmotnosť: 482 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, na frontispice neautorské venovanie
1,40 €
*zimpa* in **S1P**
Bystrý vjem, postřeh a úsudek, pohotovost intelektu zkoumat a touha uvidět cizí kraje člověka vedou k dobrodružným cestám i k literárním cestopisům. V osobitém žánrovém typu cestopisných fejetonů představují kapitoly v knize Karla čejky ojediněle přitažlivé možnosti poznání z cest: DVA MUŽI PŘES PALUBU — na trase k jaltským břehům a plážím Černého moře a odtud vodami Středozemního moře k přístavům sicilským a africkým; ANGLICKÉ LISTY PO PADESÁTI LETECH - z putování po Francii a Anglii a se zkušenostmi tuláků; OSTRAVA JE V PATAGONII - napříč Jižní Amerikou k dosud nepoznaným vrcholům And s ostravskou horolezeckou expedicí; JAK JSME NEBYLI NA KUBĚ a ATHÉNY A RADEGASTI — s cestovními kancelářemi na turistických zájezdech, jež mají předem plánovaný program, avšak vynalézavý, původní průběh a jejichž obraz je podán vypravěčsky nápaditě, s dobrou mírou pro důvtip, aforisticky živě.
JAK JSME NEBYLI NA KUBĚ
IV
KAPITOLA / 5
MARNÁ VZPOURA
(SE VZPOMÍNKOU NA PANA PIVODU)
KDYŽ NÁM OZNÁMILI, ŽE SE Z NAŠEHO PROgramu škrtá Trinidad, vzbouřili jsme se. Tedy já s Honzou. Pak se k nám přidalo ještě několik účastníků zájezdu, ostatním to bylo celkem jedno. Zástupci Cubaturu odůvodňovali změnu tím, že na silnici z Cienfuegos do Trinidadu spadl most. Namítali jsme, že můžeme jet jinou cestou. Řekli, že objížďka je příliš dlouhá a překročili bychom vysoko příděl nafty. Navrhovali jsme vynechat některý jiný, méně atraktivní výlet, třeba okružní jízdu v Camaguey. Prohlásili, že nejde jen o naftu, ale i o čas; nestihli bychom oběd objednaný v hotelu Zaza. Byli jsme ochotni oběda se vzdát, ale když to uslyšeli ostatní turisté, většinou začali protestovat. Postupně se k nim přikláněli i ti, kteří se ze začátku zdáli být na naší straně. Kvůli několika starým barákům přece nepřijdou o výborný oběd a možnost vykoupat se v hotelovém bazénu! Po vytrvalém boji jsme se s Honzou vzdali přesile. Ze Cienfuegos se tedy vyjelo nikoliv k jihovýchodu, nýbrž na sever, abychom se oklikou přes Santa Claru dostali k jezeru na řece Zaza. Jen abychom ten oběd, proboha, nakonec přece jen nezmeškali! Zdrželi jsme odjezd svou tvrdohlavou touhou spatřit jedno z nejstarších a historicky nejvýznamnějších měst na Kubě skoro o hodinu.
Kdybych měl popsat složení našeho zájezdu terminologií našich babiček, řekl bych, že velkou většinu tvořili páni velkouzenáři, hoteliéři a soukromníci, za což lze snadno dosadit stavy a profese současné společnosti. Ti lidé si mohli prostě dovolit každým rokem nákladnou a atraktivní dovolenou — a cesta na tento největší ostrov Velkých Antii jim ji ideálně poskytovala. Nepřipouštěli si vůbec žádné starosti, snad jen o to, jaké ovoce a zákusky dostanou po vydatné večeři, co si koupí za své celkem slušné kapesné či zda v hotelovém pokoji funguje lednička, televizor a klimatizace. Nezáleželo ani na tom, kudy je autobus — teď už, bohužel, bez baru, což mnozí považovali za velikou újmu — poveze, ale především na tom, aby všude, kamkoliv je přiveze, měli veškerý komfort a pohodlí. A pak nás tu bylo několik (za pár dní jsme se přece jen tak trochu seznámili), kteří si na cestu za oceán lopotně ušetřili a chtěli tudíž prožít a vidět co nejvíc. Co nejvíc!
„Věřil bys,“ řekl mi Honza někde před městem, „že někteří jsou na tomhle zájezdu už podruhé?“
„Věřil,“ odpověděl jsem tiše, „protože vím o jednom manželském páru — to je támhle ten, co se vždycky tak vehementně dere na první sedadla za řidičem — který už je tu potřetí.“
„Do Pěruna,“ zaklel Honza po ostravsku, „a my se s nimi hádáme kvůli jedné zrušené exkurzi! Teď už je mi jasné, proč se na nás dívali jako na blbce.“
Projeli jsme Santa Clarou, kde budeme ubytováni na zpáteční cestě, a obrátili se tváří k východu. „Air—conditioning“ fungovala bezvadně, za okny 30 °C, zde o deset stupňů míň. Někteří jsou už z těch náhlých teplotních změn při neustálých nástupech do a výstupech z autobusu mírně nachlazeni. Bar v zadní části autobusu je prázdný, koktejly nejsou, upíjíme tedy z láhve havanský rum bez ledu.
Byl jsem zvyklý (a Honza též) cestovat často, cestovat rád, ale cestovat za poznáním světa, bez ohledu na nepohodlí a potíže. Zkoušeli jsme to všelijak — vlastním autem, jachtou, veřejnými dopravními prostředky a mnohokrát i pěšky. Seznámili jsme se sice kdysi na atraktivním zájezdu s Čedokem, ale od té doby jsme se podobným kolektivním radovánkám, až na nepatrné výjimky, vyhýbali.
Teď jsme však in corpore „za hranicemi všedních dnů“ a musíme se tomu podřídit. Například zbodnout v hotelu Zaza placičky s máslem, zeleninovou mísu, krémovou polévku s šunkovou rýží, dva řízky s pomfrity, zmrzlinu, kávu, džus z guajaby a jedno černé pivo. Potom se vykoupat ve vodě dvojitého hotelového bazénu a projít se pod palmami po břehu mělkého přehradního jezera s množstvím vodního ptactva, pozorovat černé papoušky na větvích v okolí a pak nastoupit do autobusu a opět pokračovat v cestě po Carretera central — přes tisíc kilometrů dlouhé dálnici procházející po délce celého ostrova. Naším dnešním cílem je město Camaguey, hotel Camaguey, původním jménem Marica, a v něm opět pohodlně zařízený pokoj, bar, koupaliště a vydatná večeře.
