NEPIL, FRANTIŠEKKNĚŽNIN PRSTEN
Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha, 1990
ilustrácie Miloslav Jágr
1. vydanie, 25.250 výtlačkov
ISBN 80-7057-032-6
beletria, próza krátka, poviedky, humor,
128 s., čeština
hmotnosť: 220 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
1,40 €
*zimpa* in **S7Z**
Vážený a milý pane Nepile, kolikpak roků uběhlo od vydání vašeho návodu Jak se dělá chalupa? A copak jste to tam na záložce čtenářům sliboval? Říkáte, že si teď ňák nemůžete... Ale můžete, můžete, jenže nechcete. Hryže Vás špatné svědomí, neboť Kněžnin prsten se měl objevit na knihkupeckých pultech hned následující rok po Chalupě, a to je dobrých - Ale nechme toho. Hlavně že je knížka na světě a to zpoždění, pane Nepile, Vám Vaši čtenáři jistě rádi odpustí. Vždyť za ně mohou vlastně oni. Už jim nestačily Vaše knížky, chtěli vidět Váš milý zjev, slyšet Váš podmanivý hlas, a tak Vám nabídky na besedy jen pršely. A Vy jste besedoval a besedoval - no, a práce na Kněžnině prstenu stála. Vaši chápaví čtenáři a posluchači Vám to však rádi odpustí, hlavně že se přece jen dočkali. Děkujeme za pěkný rukopis a už se těšíme na další, který se bude jmenovat... ne,ne, tentokrát žádné sliby! Necháme se překvapit. S úctou Vaše redakce
P.S. Všiml jste si, pane Nepile, že jste si tentokrát nemusel psát text na záložku?
Chléb svůj v starostech jísti budeš . . . Soběšovice by se vám špatně hledaly, je tam jen pár čísel. Ale našli byste je, kdybyste věděli, kde jsou Netvořice, protože Soběšovice jsou kousek od Netvořic. Netvořice se sice taky nehledají zrovna lehko, ale jsou kus od Neveklova a z Neveklova je to dvě hodiny cesty do Benešova. A Benešov už hledat vůbec nemusíte, ten zná u nás každý, a nejenom u nás, ten znal každý i v Tridentu na horní Adiži, což vím od pana Chocholky.
S panem Chocholkou jsem stahoval o žních v Soběšovicích snopy. Ovšem nejenom já, ale i Lumír Novák, který mě do Soběšovic vylákal, a Jarda Brož. Jenže ten je stahoval nerad, s tím se pantáta Zazvonil pořád hádal, ale s panem Chocholkou ne. Pan Chocholka mu podával snopy — třeba mu bylo už přes šedesát a s podáváním se člověk zadýchá — a pantáta Zazvonil stavěl z podávaných snopů panáky.
Když tenkrát přišly žně, byla pole plná lidí, plná mužských, ženských i dětí — tenkrát ještě nejezdili po polích dva vyhnanci v kombajnu jako dnes — a ten houf na dolním konci halasil a houf na horním konci zpíval, ale nikdo nezevloval. Nene — dokud obilí nebylo pod střechou, neměl hospodář klid.
Mezi tím halasícím a zpívajícím koncem houfu bylo ticho, protože tam uprostřed vyprávěl pan Chocholka. Poslouchal jsem ho obvykle jenom já, a to ještě ze slušnosti, protože mě doma vychovali k úctě ke starším lidem. Já bych byl raději poslouchal ten halas na dolním konci a ještě raději bych na horním konci zpíval.
Jenže pan Chocholka se držel mého uctivého mlčení jako klíště a vyprávěl mi všechno možné, zatímco Lumír dělal za jeho zády obličeje, Jarda Brož dokonce poznámky a pantáta Zazvonil se sice tu a tam na něco zeptal, ale obvykle na něco docela jiného, než o čem hovořil pan Chocholka. On to jeho vyprávění slyšel už víckrát, i když slyšet to poprvé bylo ažaž.
Třeba o tom, jak pantátův otec za první světové války šrotoval pro Trenťáky ječmen na mouku. („No, mouku,“ opravoval ho pantáta Zazvonil, „mlel to na šrotovníku, tak to nebyla mouka, byl to prostě šrot!“) A jak maminka Chocholková pekla z toho šrotu pro Trenťáky placky.
Trenťáci byli Italové z Tridentu, teda z Trenta. Ono tenkrát patřilo Rakousku-Uhersku. — „Proč, Madonna mia, když všichni mluvíme Italiano, capisco?“ vykřikovali ti Taliáni. „Trento, Roveretto i Bressassone — celé jižní Tyroly mluví Italiano!“ A tolik rebelovali proti mocnářství, že je nestačili zavírat. Když se nevešli do cel v Castello del Buon Camiglio, internovali celý kárný prapor Tridenťáků u nás v Benešově.
