CARTER, FORRESTŠKOLA MALÉHO STROMU
skutečné události
(The Education of Little Tree)
Kalich, Praha, 1993
preklad Libomír Miřejovský
kresby Jindřich Hájek
obálka Pravoslav Nesrovnal
1. české vydanie, 4.000 výtlačkov
beletria, román
168 s., čeština
hmotnosť: 142 g
mäkká väzba
stav: zachovalá
PREDANÉ
*zimpa* in *085*
Vyprávění šestiletého chlapce, který po smrti svých rodičů žije s babičkou a dědečkem, čistokrevnými Čerokíji. Malý strom (indiánské jméno, které dostává osiřelý chlapec od své babičky), prožívá více i méně dobrodružné příběhy: se svými psy chytá Starého lišáka, vychytralou šelmu, která pokaždé svým pronásledovatelům uteče. Pokud by se tak nestalo, dědeček lišku pustí, protože jde o hru, kterou všichni aktéři chápou a baví se vymýšlením nových lstí a nástrah. Dědeček nikdy námezdně nepracoval. Živí se pálením whisky, v čemž mu Malý strom vydatně pomáhá. Díky dědečkovi a babičce se naučí rozumět řeči přírody, žít s ní, nikoliv proti ní.
Když na podlaze srubu rozvázal svůj tlumok, vytáhl ven žlutý kabátek. Držel ho ve světle petrolejky, takže kabátek zářil jako zlato. Babička řekla, že jí připomíná divoké kanáry. Byl to nejhezčí kabátek, jaký jsme kdy viděli. Pan Wajn ho ve světle petrolejky obracel na všechny strany a my jsme ho prohlíželi. Babička si ho pohladila, ale já ne.
Pan Wajn řekl, že se mu všechno nějak míchá a že furt na něco zapomíná. Což byla pravda. Říkal, že kabátek nechal ušít pro svýho pravnoučka, co žije za Velkou louží, jenže míra by se hodila tak někdy před lety. Když ho nechal ušít, vzpomněl si, že to nebude vůbec pasovat. Takže teď není nikdo, kdo by ho mohl nosit.
Pan Wajn říkal, že by to byl hřích zahodit něco, co by mohl užít někdo jinej. Řekl, že ho to tak trápí, že ani nemůže v noci spát, protože stárne a nechce, aby ho tížil eště další hřích. Řekl, že dyby se nenašel nikdo, kdo by ho zbavil toho břemene a ten kabátek si nevzal, asi by ho to voddělalo. Chvíli jsme o tom přemýšleli.
Pan Wajn měl sklopenou hlavu a vypadal, jako by už bylo skoro po něm. Řekl jsem, že si ho vyzkouším.
Pan Wajn zvedl hlavu a tvář se mu mezi vousy rozzářila. Řekl, že už je tak zapomětlivej, že ho ani nenapadlo, aby mě požádal vo pomoc. Zvednul se, poskočil jako při tanci a řekl, že jsem úplně sňal jeho hřích a sejmul z něho velký břímě. Což jsem udělal.
Všichni mi pomáhali navlékat kabátek. Když už jsem ho měl na sobě, babička popotahovala rukávy, pan Wajn uhlazoval záda a dědeček stahoval spodní okraje. Seděl mi perfektně, protože jsem měl stejnou míru, jakou si pan Wajn zapamatoval pro svého pravnuka.
Točil jsem se ve světle kolem dokola, aby mě babička viděla ze všech stran. Rozpažil jsem, aby dědeček viděl délku rukávů. Všichni jsme kabátek ohmatávali. Byl měkký, hladce a poddajně prokluzoval pod prsty. Pan Wajn byl tak šťastný, že se dal do pláče.
Nechal jsem si kabátek na sobě i při večeři. Bradu jsem pečlivě držel nad talířem, abych si ho nepokecal. Byl bych v něm i spal, ale babička řekla, že by se při spaní pomačkal. Pověsila mi ho na pelest postele, abych se na něj mohl dívat. Měsíční světlo pronikající oknem mu dodalo ještě krásnějšího lesku.
Jak jsem tak ležel v posteli a díval se na kabátek, rozhodl jsem se, že ho budu nosit do kostela a do osady. Možná, že by se dal nosit i do krámu na rozcestí, až budeme odvádět zboží. Zdálo se mi, že čím víc ho budu nosit, tím víc hříchů z pana Wajna sejmu.
Pan Wajn spal na prošívané matraci. Položil si ji na zem v obývací místnosti naproti našim ložnicím přes psí výběh. Řekl jsem mu, že může spát na mé posteli, že já docela rád ležím na matraci, ale nikdy mou nabídku nepřijal.
Ten večer v posteli mě tak nějak napadlo, že i když vlastně řeším nesnáze pana Wajna, měl bych mu za žlutý kabátek poděkovat. Vstal jsem, po špičkách jsem přešel psí výběh a potichu otevřel dveře. Pan Wajn klečel, hlavu skloněnou na matraci. Tušil jsem, že se asi modlí.
Děkoval za nějakého malého chlapce, který mu přinesl tolik štěstí; domýšlel jsem se, že myslí asi svého pravnuka za Velkou vodou. Na kuchyňském stole měl rozsvícenou svíčku. Stál jsem úplně tiše, protože babička říkala, že se nemá hlučet, když se někdo modlí.
Pan Wajn zdvihl po chvilce oči a spatřil mě. Řekl mi, abych šel dál. Zeptal jsem se, proč rozsvítil svíčku, když tam je petrolejka. Pan Wajn řekl, že celá jeho rodina je za Velkou vodou a že je jenom jedinej způsob, jak se s nima spojit. Řekl, že zapaluje svíčku jen v určitou dobu, kdy voni taky zapalujou svíčky, a že sou tak spolu, protože maj stejný myšlenky. Což zní rozumně.
Vyprávěl jsem mu o naší rodině, jak je rozptýlená až do dalekých Národů, ale že jsme nikdy nevymysleli způsob, jak být pohromadě. Vyprávěl jsem mu o Vrbovým Johnovi.
Řekl jsem mu, že Vrbovýmu Johnovi povím o té svíčce. Pan Wajn řekl, že to Vrbovej John určitě pochopí. A zase jsem úplně zapomněl poděkovat mu za žlutý kabátek.
Druhý den ráno odešel. Pomohli jsme mu přes kládu. Dědeček mu dal hikorovou hůl a panu Wajnovi se hned šlo lepší. Kráčel pěšinou dolů, pomalu se šoural, jak se opíral o hikorovou hůl nahrben pod vahou svého rance. Když už byl z dohledu, vzpomněl jsem si, na co jsem zapomněl. Běžel jsem dolů pěšinou, ale byl daleko pode mnou a vzdaloval se. Křičel jsem za ním: "Díky za žlutý kabátek, pane Wajne!" Ale neobrátil se, neslyšel mě. Pan Wajn neměl potíže jenom se zapomínáním; taky špatně slyšel. Když jsem se vracel pěšinou nahoru, napadlo mě, že když sám tak často zapomíná, že i já můžu někdy zapomenout.
Ostatně, stejně jsem mu vyřešil jeho nesnáze - nosil jsem žlutý kabátek.
