NEPIL, FRANTIŠEKJAK SE DĚLÁ CHALUPA
Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha, 1984
ilustrácie Vladimír Renčín
2. upravené vydanie, 55.000 výtlačkov
próza krátka, humor
180 s., čeština
hmotnosť: 232 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
2,20 € PREDANÉ!
*zimpa* in **O1**
Abyste tomu rozuměli: tato knížka není návodem, nýbrž přiznáním jak se dělá chalupa, když na to člověk nemá ani průpravu, ani znalosti, ani ruce nadané vrozenou obratností, a pokouší se to všechno překlenout nadšením, vírou a láskou.
Kdybyste toto upozornění přehlédli, mohli byste se svou chalupou špatně skončit, třebaže začínáte velice dobře — vyhledáváním odborné literatury a touhou po sebevzdělání.
Tahle knížka není ani tak odborná, jako spíš upřímná. Vznikala v letech, kdy se začala zdvihat mocná vlna chalupářství. V letech, kdy lidé jako by se rozkročili přes několik století najednou: zrozeni ve století dvacátém stojí jednou nohou v kosmickém, dvacátém prvním století, zatímco tou druhou, chalupnickou nohou, se opírají o devatenáctý či ještě dřívější věk doškových a šindelových střech svých pradědů. Od pondělního rána do pátečního odpoledne stojí za pultem, u elektronkových počítačů, soustruhů, řídicích pák či registratur a v pátečním podvečeru — obtěžkáni nevídaným množstvím převelkých a nesourodých zavazadel — navracejí se do časů F. L. Veka, M. D. Rettigové či rychtáře Vaváka. Jenomže se nepřevlékají za F. L. Věka, nýbrž do zednického, zahradnického či jinak hastrošovitého oblečení a až do nedělního podvečera zakoušejí dobrodružství, hrdinství, útrapy i velkolepost fyzické práce.
Chci jim — spolu s Vladimírem Renčínem — vzdát touto knížkou alespoň drobný dík. Za to, že po těch sobotách a nedělích zachránili více chalup, než kolik jich je ve všech evropských skansenech. Za to, že se upřímně a bez proklamací naučili ctít a obdivovat práci lidských rukou. A že se naučili v tichých stěnách svých staronových stavení ani ne tak odpočívat, jako spíš přemýšlet.
Kdyby se naučili jenom tohle, byl by to dostatečný důvod, abychom my dva sedli ke svým stolům a připravili jim s nesmělým, ale vděčným srdcem tyto stránky. Už proto, že jsme jedněmi z nich.
Člověk má člověku pořád co závidět. Když bydlí na venkově, závidí obyvatelům měst jejich divadla, tančírny, bary a noční podniky. A právem, protože každý obyvatel města je v nich pečený vařený a domů si odskočí jen někdy k ránu pro novou košili. To když mu tu starou polijí zhýralé dívky sektem.
Člověk z města zase závidí lidem z vesnice jejich dvorky. Všechny své košile polité sektem by vyměnil za vesnický dvorek! Co s košilí? Na dvoře — hm! — tam se dá postavit dřevěná bouda s ponkem, a je to dílna. Nebo alespoň dvě kozy a přes ně fošnu, a to se to dělá! Člověk ve městě nemá totiž nikdy takový prostor, jaký by na práci potřeboval. A přitom je to všechno jako naschvál: na vsi, kde je místa habaděj, se lidé šťourají v hodinách a spravují elektrické žehličky, a na to by jim přece stačilo štokrdle. Kutil ve městě dělá rozměrné věci: police, regály a jánevímco. Už dlouho pátrám, kdo vynalezl šestimetrový žebřík, ale určitě to nebyl nikdo z venkova. Určitě to byl člověk z velkoměsta, který ho sestavil v koupelně.
Koupelna, to je dílna městských kutilů. Tam se rodí neuvěřitelná díla. Jenže vám do odtokové roury padají šroubky. A pak — uděláte poličku a uříznete kus vany. Obrátíte ji a vyteče vám do nářadí šampon. Kde se hnete, tam něco padá. Tu ruličky na vlasy, tu sponky, tady zase jiné sarapatičky, herdek filek, že toho máte už dost! Že to všechno vezmete a vyházíte z okna! Koupelna je na to, aby se v ní dělalo, koupelna přece není na šampony, voňavky a cingrlátka!
A tak se kutil vzbouří a při nejbližší příležitosti, to znamená v den, kdy manželka vyrazí do města, udělá si dočasnou dílnu z parádního pokoje. Bože, tam se to pracuje! V takovém pokoji se to dělá tak, že člověk na čas přestane venkovanům závidět ty jejich kůlny a dvorky. Naopak, lidé z venkova mají co závidět takovému měšťákovi, když sroluje koberec a nastrká nábytek ke stěně. Na parketách — zvlášť když je manželka předtím pořádně vyleštila — to je jiná práce než na dvorku. Jen kdyby tam nepřekážel ten ušák a příborník. Protože je pravda, že se na parketách sice žádná matička neztratí, ale zato se každá zakutálí pod příborník a pod ušák. A to člověka zdržuje. A hlavně ho zdržuje, že musí křísit svou manželku pokaždé, když se navrátí z města. Nojo, ono bude nakonec opravdu nutné pořídit si Něco s velkým N, kde by bylo na takovéto práce místo. Přesněji řečeno ne místo, ale plac. Kde by si mohl neděli co neděli vzít do ruky rámovku, hoblík a voňavé, panenské prkno, a začít.
