KUBÁTOVÁ, MARIEJAK PŘEKROČIT RUBIKON
Československý spisovatel, Praha, 1986
edícia Žatva - malá řada
ilustrácia Viktoria Ban
obálka Viktoria Ban
1. vydanie, 19.000 výtlačkov
beletria, novela, próza krátka,
264 s., čeština
hmotnosť: 279 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
1,10 €
*zimpa* in *060*
Náměty ke knížkám Marie Kubátové jsou vždycky spojeny se zcela konkrétními projevy lidského života a mezilidských vztahů. Tak je tomu i v autorčině nové próze, příběhu o tom, jak je pro člověka těžké překročit hranici mezi tzv. produktivním a důchodovým věkem. Jeho protagonisty jsou manželé Roubíčkovi, kteří odcházejí do důchodu po letech činorodé práce v krkonošské zotavovně a novou náplň života hledají v novém prostředí, na chalupě v malé vesnici u Neumětel. Ukáže se však, že to není tak jednoduché. V řadě vážných i humorných příhod autorka s velkým pochopením a citovým zaujetím odkrývá hluboce lidské problémy, které před jejími hrdiny vyvstávají. Adaptace Roubíčkových na velkou životní změnu se totiž neuskutečňuje ve společenském vakuu, na pořad dne přichází zejména složitá otázka vztahu stárnoucích rodičů a dospělých dětí, svou roli rovněž sehrává Roubíčkova alkoholická minulost. Kromě členů rodiny Roubíčkových vystupuje v novele Jak překročit Rubikon několik dalších výborně charakterizovaných postav, které obohacují motivickou škálu příběhu plného prosté člověčiny, moudře vyjadřujícího nejen pasíva, ale i aktiva života za hranicí důchodu.
Z dřímoty ji probudil náraz. Rachot. Patrčka shodil Budovateli střechu! Ale nebyl to Patrčka a nelamentuje jedna Kudrouka. Plný autobus Kudrovek lomí rukama a sbírá se zpod sedadel, jak to koho kam odhodilo. Nad zmatkem hřímá učitelský hlas: „Přátelé! Soudruzi! Sousedé! Lidi! Jsme živi a nic se nestalo! Hlaste se jeden každý po zasedacím pořádku!“
Roubíčková hledala Roubíčka. Táto! Jseš celej? Až na brýle. Kampak spadly?
Roubíčková se zvedala a narovnávala, aby se povytáhla nad lidi a nad zmatek a uviděla za sebe i za Roubíčka, co se vlastně stalo. Autobus stojí a lidi se sbírají. Chválabohu, žádná krev. Jen po zemi rozházená jablka a rozsypané tašky. Ale proč?
Nad zmatkem zvoní učitelský hlas: „Všichni celí. Nehoda nestála životy!"
„Jen autobus je v háji zeleným," doplnil řidič. „Všichni ven!"
Teprve venku uviděli, co se stalo: autobus trčí nosem ve vleku traktoru a okolo je plno železa. Na silnici zátaras ze změti trubek a tyčí. V příkopu nad tím člověk a pláče nahlas. Ani řidič nemá odvahu dát si s ním šoférský nadávací souboj.
„No tak se seberte, dědo," říká mu málem vlídně. „Každej mužem bejt někdy vůl." A pan učitel Stehlíček se snaží přeložit útěchu pro viníka nehody do spisovné řeči.
Klub důchodců a přátelé žehu přidávají z hromadného povedomí vhodná mudrosloví. Hlavne když není škoda na životech. Všechno, co se tak hrozivě sesypalo, zvedá se světlejší stránkou nahoru: nikdo nebyl zkrácen v počtu svých dní a život, o to krásnější, oč menší kousek nám ho zbývá, zazářil jasnými plaménky nad nedopalky svíček.
„Mají tu švestek požehnaně a slaďounký jako med. Jen pozor na vosy,“ sděluje tetka tetce a členstvo obou klubů se usazuje prozatím na travnaté mezi pod švestkami. Švestková alej se táhne odnikud nikam, ze zeleně do zeleně. Po obou stranách aleje šírava nedohledných polí. Vesnice bude nejspíš za kopečkem.
„Sakramentský objíždky,“ mručí řidič autobusu, snad chudáku traktoristovi pro úlevu, aby si vina za střetnutí našla hromosvod.
„Vždycky tu bejvalo ticho, klid,“ vzlyká stařík-viník. „Kdepak bych bejval čekal za zádama autobus. Museli tu objížďku vyhlásit dneska ráno. Jak jsem vás uslyšel troubit, tak jsem se lek. Nezměřil, kdy a kam uhnout.“
„Zapomněl vyhodit směrovku,“ doplnil autobusák.
„Já zapomněl v tu chvíli, že mám vlek. Tyčema naloženej. Krista nebeskýho.“
„No tak - nejvejš vám seberou řidičák.“
„Nemůžou. Nemám žádnej.“ A zase vzlyk. „Já chtěl jen píchnout zítovi, aby to lešení půjčený nestrašilo u baráku. Rezaví tam tak dlouho, že tamti možná už nevědí, že někdy nějaký měli.
