ČAPEK, KAREL
MĚL JSEM PSA A KOČKU
Melantrich, Praha, 1996
edícia Česká próza
obálka Pavel Hrach
2. vydanie
ISBN 80-7023-228-5
fejtóny, eseje, próza krátka,
136 s., čeština
hmotnosť: 122 g
mäkká väzba s prebalom
stav: dobrý
2,00 € PREDANÉ
*zimpa* in **O1**
Historky o psech a kočkách patří do tvorby Karla Čapka stejně neodmyslitelně jako příběhy zahradnické, filmařské, divadelní. Tvoří v díle velkého humanisty jakýsi odpočinkový protějšek všem civilizačním můrám z Továrny na Absolutno, Krakatitu či Války s mloky - a z jiného úhlu pohledu doplňují v dobrém slova smyslu moralistní práce publicistické (Sloupkový ambit, Marsyas), beletristické (Hordubal, Obyčejný život, První parta) či dramatické (Matka, Bílá nemoc). Půvabná, vtipná i jímavá, a především hluboce lidská knížka Měl jsem psa a kočku vyšla poprvé v neúplné podobě po Čapkově smrti v roce 1939, tento kompletní soubor vydal před více než třiceti lety Československý spisovatel. Důvod, proč se Melantrich vrací k tomuto zdánlivě okrajovému, ale v podstatě velmi typickému dílku Karla Čapka, je prostý: Čapkovy postřehy ze života zvířat a lidí nejen nestárnou, ale v dnešní uspěchané době znamenají oázu klidu, míru, lásky a obyčejného štěstí. A to jistě není málo.
Potom přišel ke mně jeden pán, chovatel cenou poctěného zvířete z dynastie hrubosrstých foxteriérů, jménem Bube von Plessberg, zapsaný pod č. 193 E. D. F. St. B. 12233, M. F. T. 371 /II (totiž ten pejsek, ne ten pán), a zeptal se mne přísně, mám-li rodokmen. Přiznal jsem se, že ne, že můj dědeček byl sedlák; přes tento nedostatek rodokmenu uznal Irisku za vhodnou partii pro svého svěřence, chvále její světla, slechy, masku, běhy a jiné stránky její povahy. Nazítří přivedl urozeného ženicha a představil jej mé fence. Iris počala nadšeně lítat jako šíp, pokud si lze představit šíp chlupatý, kličkující a točící se do kolečka; bylo to vyzvání: Pojď, dvoř se mi, chytej, hoň; pojď, budeme si hrát na zelené louce; poletíme nekonečným prostorem, až se nám budou uši třepat; ach, jak jsi krásný, můj princi! Načež on (totiž ten pán, nikoliv ten pes) zabručel, že to nejde, že by se mu Bubik udýchal; pak sevřel vzpouzející se fenku mezi koleny a přitáhl k ní mladého manžela za obojek. Myslím, že Iris byla dotčena ve svých nej jemnějších citech, ale je to loajální pejsek; chovala se vzorně. Vidíš, to jsou takzvaná manželská pouta: mít hlavu sevřenu mezi koleny.
Pak začala ztrácet humor a chlupy; byla zahloubaná do sebe a chvílemi jí bylo špatně; olezlá, s těžkými boky a hřbetem kostnatým — To vypadám, člověče! Že jsem o tři roky starší? Ach, kde je mé mládí! všecko je v tahu... i ten bílý, kudrnatý hoch s uchem černým jako uhel... Nato zoufale vzdychla a šla se nažrat. Jednoho dne zalezla do své boudy — je to místo hanby; zalézá do ní, jen když je bita a myslí si, že se jí stala křivda; tedy zalezla do boudy a nevynořila se z ní, ani když jsme nej sladšími hlasy volali kočku. Po několika hodinách přišly domácí ženské a zvěstovaly záříce — ženské při takových okolnostech vždycky září — že máme štěňátka. Odhad jejich počtu kolísal mezi dvěma a čtrnácti, neboť Iris k nim nikoho nepustila; bylo jen vidět, že se tam hemží nějaké černé a bílé skvrny. Po dvou dnech se ukázalo, že jsou čtyři.