PEČNIKOV, BORIS ALEXEJEVIČ7+1 NEJMENŠÍCH V EVROPĚ
(Ciframi na karte oboznačeny)
Lidové nakladatelství, Praha, 1989
preklad Jaroslava Janoušová
úvod Josef Škvor
obálka Petr Holzner
1. vydanie, 31.000 výtlačkov
ISBN 80-7022-035-X
cestopis, geografia
182 s., čeština
hmotnosť: 468 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, na 12 stranách text podčiarknutý
predané
*zimpa* in **S3Z**
V následujících stoletích ztrácel maltézský řád svůj vojenský charakter, ale nevzdával se politických ambicí. Zároveň však potomkové slavných „ochránců víry" sledovali stále víc osobní cíle — přepych, nádheru a osobní bohatství. Později se už nezastavili před ničím, ani před církevními zákazy a přikázáními. Malta se nakonec stala velkým tržištěm s otroky.
Johanité měli v minulosti úzký vztah i k českým zemím, kam byli uvedeni v roce 1158 za krále Vladislava II. Byli podporováni Bavorem ze Strakonic. Komendy johanitů se nacházely v Praze, Strakonicích, Kladsku a v Českém Dubu. Pražská komenda byla založena v roce 1169 a její historii dodnes připomínají Kostel P. Marie pod řetězem, konventní budova a bývalý palác maltézského velkopřevora z r. 1726. V Československu byl maltézský řád zrušen v roce 1945.
Když se Napoleon dostal k moci, záhy ocenil přednosti Maltského souostroví a neváhal s jeho obsazením. Místní obyvatelé, kteří po staletí trpěli útiskem maltézských rytířů, vítali Napoleonova vojska jako osvoboditele a s nadšením vyprovázeli vyhnané příslušníky řádu. Rytíři tak ztratili svou základnu, ale řád nepřestal existovat a dodnes se nazývá maltézský. Téměř tisíciletá historie vytvořila kolem něho romantickou aureolu. V současné době sídlí maltézští rytíři v Římě a mají asi 10 tisíc členů, rozsetých po celém světě. I dnes je tento řád státem ve státě, protože vydává pasy, tiskne své peníze, vydává známky a u řádového velmistra jsou akreditovaní zástupci 40 zemí. Reakční podstata řádu zvlášť vystoupila do popředí při politickém skandálu kolem tajné lóže „P-2", která připravovala puč v Itálii. Když byla soudně prokázána nezákonná činnost této organizace, její představitel z Itálie uprchl a našel útočiště v Uruguayi, u diplomatického zástupce maltézského řádu.
Ale vraťme se k dějinám Malty. Tedy v červenci roku 1798, kdy plul Napoleon se svou flotilou do Egypta, zastavil se v maltském přístavu a vyzval ostrov, aby se vzdal. Obyvatelé Malty však ze svého nadšení nad francouzskými osvoboditeli rychle vystřízlivěli. Napoleonova nadvláda si v ničem nezadala s rytíři. Vojáci drancovali paláce i kostely a Napoleon se dožadoval nových daní, které vyvolaly velkou nespokojenost.
Francouzská armáda však utrpěla v námořní bitvě s admirálem Nelsonem drtivou porážku, která se stala podnětem k masovému lidovému povstání na celém Maltském souostroví. Francouzům se ale podařilo udržet hlavní město a tím i celý ostrov. Povstalci se stáhli na ostrov Gozo a vyhlásili tam republiku. Malťané rychle pochopili, že porážka povstání je neodvratná, a tak si rychle pozvali na pomoc Angličany.
Roku 1800, po francouzské kapitulaci, obsadila Maltu anglická vojska, která vztyčila nad Vallettou svou vlajku.
Tak začala britská okupace, která trvala přes, půldruhého století. Nutno však podotknout, že spory o Maltu byly mezi evropskými státy dlouho předmětem diplomatických rozhovorů. Nárok na souostroví si kromě Anglie dělala opět Francie, Království obou Sicílií a také carské Rusko, které mělo spojení s maltézským řádem už od 18. století. (Rusko doufalo v podporu řádu v boji proti Turkům, kteří byli odvěkými nepřáteli johanitů i Rusů, ale tyto naděje zmařily intriky Paříže i Říma.)
Velká francouzská revoluce otřásla mnoha evropskými trůny a monarchové se všemi způsoby snažili zastavit revoluční vření. Nejenže vytvářeli různé vojenské bloky, ale využívali i všechny reakční síly té doby. Proto také, když Napoleon vyhnal maltézské rytíře, přijal je ochotně pod svou ochranu ruský car Pavel I. A nejen to: přijal řádový plášť, korunu, meč i kříž a ke svému imperátorskému titulu připojil další: velmistr řádu svatého Joanna. Rezidence řádu byla přenesena do Petrohradu a v Kronštadtu spěšně vyzbrojovali válečnou flotilu pro dobytí Malty. Anglická okupace však rozbila dalekosáhlé plány Pavla I. Po jeho zavraždění roku 1801 jeho syn Alexandr I. ze sebe sejmul titul velmistra a odmítl řád nadále podporovat. V roce 1834 byla kapitula řádu přenesena do Říma, a tak se cesty carského Ruska a maltézských rytířů definitivně rozešly.
Všechny předchozí pokusy Ruska i Sicilského království vnutit Malťanům návrat řádových rytířů se setkaly s rozhodným odporem. Toho využili Britové a prohlásili Maltu za svůj protektorát. V roce 1800 byl jmenován první občanský představitel moci — kapitán Alexander Bolla, který vedl britský útok na Vallettu. Admirál Nelson tenkrát napsal: „Už teď lze předpokládat, jak nesmírný význam bude mít Malta pro naše tažení do Indie"... a dále: „Vláda nad Maltou nám umožní posílit vliv na Východě a v jižní části Itálie. Doufám, že o ni nikdy nepřijdeme . .."
Británie se tedy zmocnila Malty a ze všeho nejméně ji zajímaly osudy samotných Malťanů, kteří chtěli s pomocí okupantů dosáhnout samostatnosti. Roku 1813 bylo souostroví prohlášeno za koloniální panství britské koruny a pařížská mírová dohoda z roku 1814 britskou vojenskou přítomnost na Maltě jen posílila. Britský guvernér se od té doby stal nejvyšším vládcem Malty a všechny nové a obnovované ústavy z let 1835, 1849, 1887, 1903 a 1921, které britská vláda vydávala, sloužily jen jako zástěrka pro uklidnění nespokojeného obyvatelstva.
Velká Británie proměnila podle předpovědí admirála Nelsona Maltu v důležitý opěrný bod své expanze na Východ.
Zcela mimořádný strategický význam získalo Maltské souostroví od roku 1869, kdy byl otevřen Suezský kanál. Od té doby vedla od Gibraltaru přes Maltu a Port Said nejkratší námořní cesta do Indie.
Za první světové války nejednou posloužily maltské přístavy jako útočiště anglických a francouzských i italských eskader, které bojovaly proti spojeným flotilám Německa a Turecka.
Druhá světová válka přinesla obyvatelům Malty mnoho utrpení. „Malta nám padne k nohám jako zralé jablko," hlásal Mussolini roku 1940 k jednotkám italských fašistů, připraveným překonat úzký Maltský průliv a zničit „nepotopitelné anglické letadlové lodě". Hitlerovská Luftwaffe i letectvo italského duceho vytrvale bombardovaly Maltu, takže za dobu války bylo na ostrovy svrženo 14 tisíc bomb. Nálety nešetřily nikoho. Zahynulo při nich 1 500 civilistů a dalších 3 500 bylo zraněno. Z povrchu země zmizelo 20
