MORAVIA, ALBERTONUDA
(La noia)
Československý spisovatel, Praha, 1967
edícia Spirála
preklad Eva Ruxová
obálka Zdenek Seydl
1. vydanie, 84.000 výtlačkov
beletria, román
296 s., čeština
hmiotnosť: 236 g
mäkká väzba
stav: dobrý, zadný obal fľakatý
1,00 €
*zimpa* in **O2**
Alberto Moravia je dnes patrně nejznámějším italským autorem ve světě. Narodil se v Římě r. 1907 a Řím, jeho milované město, stal se dominantním prostředím většiny jeho románů a povídek. Prvního bouřlivého úspěchu dobyl Moravia románem Lhostejní, který vzbudil nelibost Mussoliniho a byl dán na index. Malaparte, tehdy šéfredaktor Stampy, nabídl Moraviovi místo korespondenta v Londýně a v Paříži. Moravia pak podnikal cesty do USA, Mexika, Číny, po válce do Sovětského svazu a přitom pokračoval ve svém literárním díle. Vydal řadu románů, novel a povídek, z nichž velká část byla přeložena do češtiny. Nejvýznamnější jsou: Krásný život /1934/, Zklamané touhy /1935/, Lenochovy sny /1941/, Epidemie, Maškaráda /1941/, Agostino /1945/, Neposlušnost /1943/, Rimanka /1947/, Manželská láska /1949/, Pohrdání /1954/, Římské povídky /1954/, Horalka /1957/. Román Nuda je jednou z posledních jeho knih, za niž dostal autor v roce 1961 cenu Viareggio. Byl podle něho natočen film a dosáhl v několika letech 24 vydání. Je zřejmě čtenářsky nejúspěšnější Moraviovou knihou. Líčí historii malíře z bohaté rodiny, kterému bohatství zabraňuje plně žít, to jest umělecky tvořit a milovat. Na milostném vztahu k modelce, vylíčeném ve všech peripetiích, promítá autor problém hrdinova odcizení.
KAPITOLA DRUHÁ
V témže domě ve via Margutta, kde jsem bydlel, třetí dveře od mých na chodbě v přízemí měl ateliér starý malíř jménem Balestrieri. Často jsem ho potkával, prohodil s ním pár slov, ale nenavštěvoval jsem ho: jako všichni muži, kteří mají v hlavě jen ženy, Balestrieri jednal s krajním, téměř urážlivým chladem s osobami svého vlastního pohlaví, ať byly jejich postavení a věk jakékoli, dívaje se zřejmě na ně jako na možné soky. Balestrieri byl malý člověk s velmi širokými rameny a příliš velkýma nohama, kteréžto nedostatky se nijak nenamáhal zakrývat, naopak vystavoval je ještě na odiv tím, že nosil ohromná sportovní kostkovaná saka a zastaralé lakové boty s úzkou špičkou. Balestrieriho tvář hodně připomínala masopustní masku nebo pompejského satyra: měl bílé vlasy jako stříbro, brunátně červenou tvář, obočí černé jako uhel, nos jako skobu, velká ústa, špičatou bradu. Výraz této tváře byl trochu bezradný a zároveň při pohledu zblízka neklidný. Od starších malířů, kteří Balestrieriho dobře znali, jsem o něm slyšel, že je to erotoman a že v mládi začal malovat jedině proto, aby pod záminkou malování přilákal do svého ateliéru ženy. Následkem toho mu však zůstal, aby se tak řeklo, zvyk malovat, což pro něho znamenalo malovat především ženské akty. Balestrieri, jenž byl zámožný, se svou prací neživil, nikdy nevystavoval a jistým způsobem maloval sám pro sebe; jeho přátelé mi řekli, že měl své obrazy tak rád, že když se zřídkakdy rozhodl nějaký darovat, udělal kopii a tu daroval místo originálu. Pokud šlo o kvalitu, všichni shodně říkali, že jsou velmi špatné. Jat zvědavostí, pokoušel jsem se jednou nebo dvakrát podívat se na Balestrieriovy obrazy skrze velké okno ze dvora; a zahlédl jsem několik velkých tmavých pláten, na nichž se stěží daly rozeznat ohromné ženské akty nadměrných tvarů a v postojích dost nepřirozených.
Balestrieriův ateliér byl neustále navštěvován velkým počtem žen. Tabulkami svého okna jsem je mohl vidět, jak jdou přes dvůr a mizí ve dveřích vedoucích do chodby v přízemí. Věděl jsem, že chodí k Balestrierimu, poněvadž v ostatních dvou ateliérech bydleli dva malíři, kteří tu žili s rodinami a nepoužívali modelek, neboť malovali abstraktní obrazy. Tyto Balestrieriovy ženy dosvědčovaly neobyčejnou rozmanitost jeho vkusu: mladé i zralé, ženy z lidu i dámy, dívky i vdané, blondýnky i brunetky, hubené i tlusté, bylo vidět, že Balestrieri jako všichni donchuáni hrubšího zrna si příliš nevybírá a že je to sběratel milostných dobrodružství, jemuž jde víc o kvantitu než o kvalitu. Balestrieri míval velmi zřídka to, co se nazývá poměr, nebo trvalejší styky s jedinou ženou; a i když jej měl, nepřerušoval nikdy ostatní méně významné vztahy. Hlavně v prvních letech, kdy jsem bydlel ve via Margutta, probouzel ve mně Balestrieri svou osobou a životem zvědavost, takže jsem ho i trochu špehoval. Dokonce jsem měl statistiku žen, které ho navštěvovaly: až pět různých žen v měsíci nebo každý týden nová žena docházející dvakrát denně. Když jsem viděl Balestrieriho poprvé, bylo mu pětapadesát let; v době, kdy se odehrávají události, o nichž vyprávím, mu bylo pětašedesát; přesto jsem však během těch deseti let nepozoroval žádnou změnu v jeho zvycích: míval pořád více méně stejný počet žen, jako by pro něho čas stál.
Nebo lépe řečeno, změna tu byla, projevila se však ne snad menším počtem ženských návštěv, nýbrž jejich vzrůstem. Balestrieriho erotismus, který jsem často přirovnával k sopce v klidné, ale nepřetržité činnosti, dostoupil kolem jeho třiašedesátého roku stadia paroxysmu. Zdálo se mi, že těch žen, které chodily přes dvůr a klepaly na dveře starého
