REMARQUE, ERICH MARIAČERNÝ OBELISK
Historie opožděného mládí
(Der schwarze Obelisk)
Naše vojsko, Praha, 1968
edícia Živé knihy (77)
preklad Jan Scheinost
obálka Ivan Urbánek
2. vydanie, v NV 1., 40.000 výtlačkov
beletria, román, vojna,
340 s., čeština
hmotnosť: 402 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, v knihe podčiarkované pasáže perom
1,00 €
*zimpa* in **O1**
Černý obelisk je v pořadí osmým románem autora, který se hned svou první knihou Na západní frontě klid stal spisovatelem světového jména a popularity. Jistě to není náhodou. Jeho romány strhují už téměř po čtyřicet let masy čtenářů bohatě rozvrstveným dějem, v němž nenajdeme hluchých míst, silou myšlenek, jimiž se autor ústy svých hrdinů vyslovuje k nejrůznějším filosofickým otázkám, a v neposlední řadě i nekompromisním postojem autorovým k válce, jeho vášnivým odporem k fašismu a vřelým humanismem.
V Černém obelisku nás zavádí do Německa r. 1923, kdy mladou výmarskou republiku zaplavila bouřlivá vlna inflace, která jedněm vynesla obrovské, takřka nevyčíslitelné zisky, pro druhé znamenala naprosté zbídačení a zemi zavedla do hluboké krize mravní. Do této neklidné doby po nedávno prohrané válce, kdy se však už znovu, a stále silněji, ozývají hlasy volající po nové, vítězné, postavil autor svého lyrického hrdinu, jehož mladá léta byla — stejně jako Remarquova — tak záhy poznamenána válkou. Ludvík Bomer, básník, varhaník, bývalý učitel a nyní zaměstnnec firmy prodávající náhrobky, který nese bezesporu mnoho autobiografických prvků, je mluvčím generace a zároveň komentátorem a kritikem doby. S dokonalým mistrovstvím je v tomto románě ovšem vykreslena nejen tato ústřední postava, ale i celá řada ostatních figur, ať už mají k hlavnímu hrdinovi užší vztah — jako jeho kamarád z války a zároveň zaměstnavatel, rozvážnější a praktičtější Jiří, či Isabela, ztělesnění čisté, romantické lásky — nebo jsou jen „lidmi kolem něho". Ti všichni tvoří dohromady pestrou galerii postav nejrůznějších charakterů od dobráckých, přes šmelináře, plující vesele po vlnách inflace, až k typům tupých a nebezpečných přívrženců nastupujícího nacismu. Nastavením zrcadla těmto důležitějším i méně významným obyvatelům malého německého města nastavuje Remarque zrcadlo celému tehdejšímu Německu, v němž se jiskry nacismu, dosud jen doutnajícího, rozhořely zanedlouho ve zhoubný a už neuhasitelný požár.
Mezi ostatními romány Remarquovými zaujímá Černý obelisk významné místo. Už tím, že tu autor poprvé ve větší míře osvědčil smysl pro humor, který se rozlévá po stránkách románu v nejširší škále od bodrého a mírně ironického až po sžíravý sarkasmus.
„Nemám to zapotřebí,“ prohlašuje rozpačitě. „Mám všechno, co potrebuju.“
„Ták? Ty máš všecko?“ Vím, co mi chce nabulíkovat, ale taky vím, že lže.
„Spí s každou svou pokojskou,“ prohlašuje Hans Hungermann. „Když mu některá nechce dát, ukáže jí dveře. Je to opravdový přítel lidu.“
„S pokojskou! To bys udělal tyf Volné verše, volná láska! Já ne! Nikdy nic ve vlastním domě! To je stará zásada.“
„Ani s hosty ne?“
„Copak hosti.“ Eduard obrátí oči v sloup. „Tomu se člověk někdy nevyhne. Například vévodkyně z Bell-Arnimu ...“
„Co například?“ ptám se, když se odmlčí.
Eduard se upejpá. „Kavalír je diskrétní.“
Hungermann dostane záchvat kašle. „To je pěkná diskrétnost! Kolik jí bylo? Osmdesát?“
Eduard se pohrdavě usmívá, ale úsměv mu náhle spadne jako maska s rozvázanou tkaničkou. Vstoupil Valentin Busch. O literaturu se sice nezajímá, ale přesto se rozhodl, že s námi půjde. Chce být při Bambussově ztrátě panictví. „Jak se vede, Eduarde?“ ptá se. „Je to prima, že ještě žiješ, co? Jinak by sis byl s tou vévodkyní nic neužil.“
„Odkud to víš?“ ptám se překvapeně.
„Zaslechl jsem to venku na chodbě. Vždyť skoro řvete. Už jste si asi lízli kdečeho. Ať je to jak chce, já Eduardovi tu vévodkyni přeju ze srdce. Těší mě, že jsem to byl já, kdo ho pro ni mohl zachránit.“
„To bylo dávno před válkou,“ prohlašuje rychle Eduard. Větří nový útok na svůj vinný sklep.
„Dobře, dobře,“ odpovídá Valentin shovívavě. „Po válce už jsi taky asi prokázal své mužství a zažil ledacos krásného.“
„V téhle době?“
„Právě v téhle době! V zoufalství je člověk spíš přístupný dobrodružství. A právě vévodkyně, princezny a hraběnky jsou dneska hrozně nešťastné. Inflace, republika a žádná císařská armáda, to už dokáže zlomit lecjaké aristokratické srdce! Co bys řekl dobré láhvi, Eduarde?“
„Teď nemám čas,“ odpovídá Eduard duchaprítomně. „Je mi líto, Valentine, ale dneska to nejde. Chystáme se na klubovní výlet.“
„Ty jdeš s námi?“ ptám se.
„Ovšem! Jako pokladník přece musím! Předtím jsem si to neuvědomil. Povinnost je povinnost.“
Dám se do smíchu. Valentin na mne mrkne, ale neřekne, že jde taky. Eduard se usmívá, protože věří, že ušetřil láhev. A tak je všechno v nejlepším pořádku.
Vyrazíme. Je nádherný večer. Jdeme do Bahnstrasse číslo 12. Ve městě jsou dva bordely, ale ten v Bahnstrasse je o něco elegantnější. Je v malém domě za městem, obklopený topoly. Znám to tam dobře. Prožil jsem v něm část svého mládí, aniž bych věděl, co se tam vlastně děje. Když jsme měli odpoledne prázdno, chytávali jsme v potocích a rybnících za městem mloky a ryby a na lukách motýly a brouky. Jednou jsme hledali za hrozného vedra hospodu, kde bychom si vypili limonádu, a tak jsme se octli v Bahnstrasse 12. Velký lokál v přízemí se ničím nelišil od jiných lokálů. Byl tam chládek, a když jsme chtěli sodovku, postavili nám ji na stůl. Za chvíli přišlo několik žen v župáncích a květovaných šatech. Ptaly se nás, co děláme a v které jsme třídě. Zaplatili jsme sodovku a příští parný den jsme přišli zase, tentokrát s knihami, které jsme si vzali, abychom se venku u potoka učili. A opět přišly vlídné ženy a mateřsky se o nás zajímaly. Byl tam chládek a pohodlí, a protože odpoledne už nikdo jiný nepřišel, zůstali jsme sedět a pustili se do úkolů. Ženy se nám dívaly přes rameno a pomáhaly nám, jako by to byly naše učitelky.
