PETRUS, JANJOZÍFEK
Pokorný a spol., Brno, 1936
edícia Knižnice "Mládí"
ilustrácie F. Pokorný
beletria, knihy pre deti, dedikácia autora
112 s., čeština
hmotnosť: 193 g
tvrdá väzba
stav: výborný, na frontispice dedikácia autora akademickému maliarovi Oldřichovi Blažíčkovi s vročením 1939
NEPREDAJNÉ
*H-7-1*
Výchovný příběh pro chlapce dle vyprávění bělovlasého starce na Radhošti. Ze života českého básníka Josefa Kaluse.
3. JEDEN STAV ČEKÁ
Zdálo se však, zdálo, že to není pravda.
Když Jozífek uklidil kozy, zavřel jejich chlívek, vítala ho nízká světnička.
Plnila ji vůně vařených bramborů.
Okolo stolu seděla rodina. Byla vskutku četná. Krom otce a matky celá řada dětí, všecky odrostlejší. Jozífek byl z řádky opravdu nejmenší.
A přec již dorůstal.
Zasedl k ostatním. Vůně brambor vábila vyhladovělý žaludek a mléko k nim chutnalo znamenitě.
Plechové lžíce zvonily o okraj veliké mísy, sanice úst se kývaly, zuby pracovaly a božího daru vesele ubývalo.
Bylo dojedeno.
Lžíce naposledy zazvonily a potom utichly.
Nějaká vážná nálada byla v jizbici.
»Tak co ty?«
Krátká otázka prosekla rázem vzduch. Tatíček ji vyslovil a zadíval se Jozífkovi do tváří.
Jozífek se díval jako s nebe spadlý. Nečekal a netušil otázky, ač tušiti mohl, vždyť let mu přibylo a odchod ze školy byl vskutku již blízký.
»Já?« jenom mu proběhlo úzkými rty.
»No, pravda. O nás ostatních už každý ví, co je s námi. Jenom ty dorůstáš.«
Ačkoliv před chvílí, když kráčel po mezi, dobře odhadoval, co mu připravuje jeho další život, přec byl nyní nejíst. Cosi jako matné přání se mu chvělo v duši, ale přece neměl dost odvahy, aby je nahlas vyslovil. Rád by studoval. Ale neodvážil se to říci.
Jeho tatíček byl tkadlec a časy byly zlé. Tkalců už tuze moc. Tovary se velice těžko prodávaly.
A Jozífek byl poslední ze čtrnácti dětí.
A tak neměl veselých křtin. Nebylo radostného svátku. Nepekly se koláče, nepřišli hosti, nezvonily sklenky a nepilo se dítěti na štěstí.
Ale mamička ho měla přece jen velice ráda. Nejednou sevřela jej ve svém náručí, zlíbala horkými polibky.
