KONRÁD, KARELFANFÁRY A HRANY
Melantrich, Praha, 1949
graficky upravil J. Bursík
1.vydanie, 5.000 výtlačkov
beletria, próza krátka, eseje, dedikácia autora, podpis autora,
126 s., čeština
hmotnosť: 161 g
mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, na patitule venovanie autora s podpisom a s vročením 23.VII.1949
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Spisovatel Karel Konrád, jeden z nejhouževnatějších bojovníků za nový sociální řád, shrnul v této knížce zdravice našim význačným jubilantům a zemřelým spolubojovníkům i hrdinům, kteří se stali obětí šestiletého běsnění nacismu v našich zemích. Úvodní fanfárou vítá příchod Rudé armády v slavných květnových dnech pětačtyřicátého roku, další črtou se loučí s válečnou anekdotou, spolubojovnicí proti německé tyranii, pietně vzpomíná lidických mučedníků, varovně vyzdvihuje neblahou památku 15. března 1939 a jako prvnímu velkému muži tiskne pravici národnímu umělci Josefu Horovi. S. K. Neumann, V. Vydra, F. Šrámek, ministr V. Kopecký, Ivan Olbracht, primátor V. Vacek, spisovatelka M. Majerová, komponista Jaroslav Ježek, kritik B. Václavek, Ivan Sekanina, Jiří Wolker, J. Kratochvil, Julius Fučík, a mnoho a mnoho jiných defiluje před čtenářovými zraky, vyvoláváni Konrádovými jiskřivými a láskyplnými zdravicemi, životnými, plnými optimismu, prostými veškeré plačtivé sentimentality i tehdy, sklání-li se autor nikoliv nad živými obličeji, nýbrž pouze nad chladnou posmrtnou maskou svého oslavence. V pastelové galerii těchto Konrádových přátel a spolubojovníků jsou muži a ženy mnoha různých povolání, dělníci, inženýři, novináři, spisovatelé, herečky, politikové — ale jeden výrazný společný znak mají všichni: všichni ze všech svých sil a s plným zápalem svých čistých srdcí obětovali životy nejsvětějšímu poslání, jaké kdy mohlo být člověku vytyčeno. Boji za sociální spravedlnost lidstva.
MALÉ ZASTAVENÍ K 65. NAROZENINÁM NÁRODNÍHO UMĚLCE IVANA OLBRACHTA
Ivan Olbracht byl nadmíru zapáleným a velmi nadaným posluchačem filosofické fakulty, kde studoval historii. Ta byla již od dětských let jeho největší vášní; v rodinných památkách je sešit, tenký, ale rozložitý, na němž stojí psáno secesně ozdobnými písmeny: „Dějiny národa českého slovem i obrazem od Kamila Zemana“ (což je, jak známo, rodné jméno Olbrachtovo). Ale poznání čtvrtého občanského stavu, poznání údělu dělnické třídy zlákalo Ivana, aby od práce na historii desertoval: zběhl k praporu těch statečných a velikých bojovníků za práva, spravedlnost a štěstí přítomnosti; za budoucnost lidu.
Dnes, u příležitosti Ivanových pětašedesátých narozenin, může si naše dělnická třída přisvojovat s hrdostí všechny vzácné plody umění soudruha Olbrachta (i když je majetkem celého národa), neboť láska k těžkému osudu pracujícího člověka a vcítění se do jeho zápolení zrodila v Ivanovi, toužícím věnovat se výhradně dějezpytu, básníka a věštce.
Zradil historickou vědu, aby však do ní vstoupil sám, celý—: jako živoucí a vpravdě národní umělec.
Za 25 let (nebo abych mluvil s dějepisnou obřadností: za čtvrt století), co se již znám s Olbrachtem, zažil jsem nemálo historek, často zaostřených jako meč bohatýrů, který se dvakrát zrcadlí, jednou na stropě a po druhé v sklence vína, jak je tomu po zákonu ruských bylin.
V r. 1936—8 bývali jsme v létě ve Štoských kúpelích, obdařených, jako ostatně celé Slovensko, nadbytkem přírodních půvabů. Olbracht měl velmi rád Slováky, vždycky věřil ve velké nadání slovenského lidu.
Napadá mně, při vzpomínce na Štos, připomínka pro literární historiky: všimněte si, že všichni vášniví rybáři v české literatuře se vyznačují prazvláštní duševní a charakterovou čistotou, viz: Jiří Mahen, S. K. Neumann, Ivan Olbracht.
Ve Štosu bylo i několik adeptů krásného písemnictví, kteří přinášeli rané práce svého usilování Olbrachtovi; zvláště jedna spisovatelka, vynikající spíše tělesnými než slohovými vděky; její literární pokusy byly vskutku velmi mlhavých hodnot.
Ivan trpělivě přečetl rukopisy. Stačilo mu malé, jen zcela malé pokynutí, nepatrná neobvyklost autorova pohledu na sujet, na jeho rozvíjení anebo na vnitřní dění, a úplně kvůli tomu zapomněl na všechno podprůměrné předchozí líčení, aby dodával odvahy pisateli-začátečníku. Uplatňoval však vždy jedinou osobní výhradu, kouzelně vykládaje, že není přítel theoretisování, než jedno že může přece jen raditi: „Pište o skutečnostech se vší určitostí. Nepište nikdy — dejme tomu: pták zpíval na stromě. Ale vždy — na příklad —: kos zpíval na hrušni. . .“
Ivane Olbrachte, v tvém díle nezpívá jen kos nebo drozd. Ale všichni zpěvaví ptáci, kteří oblažují svými písněmi českou zemi!
