SIMENON, GEORGEBRATŘI RICOVÉ
(Les fréres Rico)
Československý spisovatel, Praha, 1965
edícia Spirála
preklad Zdena Salivarová
obálka Zdenek Seydl
1. vydanie, 120.000 výtlačkov
beletria, detektívky
148 s., čeština
hmotnosť: 144 g
mäkká väzba
stav: dobrý, obálka v zadnej časti oddelená od knižného bloku
PREDANÉ
*mipet2* in **S1P**
Georges Simenon, dnes patrně nejslavnější žijící belgický prozaik, narodil se roku 1903 v Liége, zabýval se zprvu žurnalistikou, pak začal psát romány a pod vlivem spisovatelky Colette věnoval se zcela literatuře. Je znám nejen jako autor zábavného detektivního seriálu s inspektorem Maigretem, ale i jako tvůrce výborných psychologických románů. Román >>Bratři Ricové«, který Simenon sám pokládá za jednu ze svých nej lepších knih, spojuje v sobě oba tyto žánry. Je to napínavý příběh z prostředí newyorské gangsterské organizace, v němž se řeší vážný psychologický problém člověka, který se po obrovském úsilí domohl slušného postavení a je nakonec ochoten zaplatit nejstrašlivější cenu, aby si toto postavení udržel. Přísný, jednoduchý styl a vytvoření oné zvláštní simenonovské atmosféry vzrušujícího napětí, pravdy a poezie představují znamenitou uměleckou úroveň románu.
KAPITOLA VI
Tu noc se mu zdál nejděsivější sen v životě. Noční můra ho tlačila málokdy. Když se mu to ale občas stalo, bylo to vždycky skoro totéž: probouzel se a nevěděl, kde je, kolem byli sami neznámí lidé a ti si ho nevšímali. Pro sebe tomu říkal sen ztraceného člověka. Protože nikomu jinému o tom samozřejmě nevykládal.
Dnešní sen neměl s předchozími sny žádnou souvislost. Když přijel do hotelu, padla na něho z ničeho nic strašlivá únava. Měl pocit, jako by mu žhavé slunce pouště prostoupilo všemi póry těla, nepočkal do večera ani se nešel najíst a hned vlezl do postele. Hotel El Presidio, kam ho šofér zavezl a který byl podle taxikářova ujištění nejlepším hotelem v městě, připomínal maurský styl. Celé městské centrum pocházelo patrně z dob Španělů. Domy měly okrově žlutou omítku, spálenou sluncem.
Doléhaly k němu i nejslabší zvuky z hlavní ulice. Málokde, ani v New Yorku, nezažil ulici tak rušnou. Přesto ale skoro okamžitě usnul. Možná že se mu zdály ještě jiné sny. Tělo se dosud poddávalo houpání letadla. Asi se mu taky zdálo o letadle, ale ten sen se rozplynul a při probuzení si na něj už nevzpomínal. Sen o Tonym si však zapamatoval do nejmenších podrobností. Měl ostatně jednu zvláštnost: byl barevný jako některé filmy - jenom Tony a otec zůstali černobílí.
Začátek se odehrával v Santa Claře, v Eddieho domě, pojmenovaném Sea Breeze. Eddie vyšel ráno z domu v pyžamu pro poštu do schránky na kraji chodníku. Ve skutečnosti se nestalo skoro nikdy, aby šel pro poštu neoblečený. Udělal to snad dvakrát, třikrát, když zaspal, ale to si pokaždé oblékl župan.
V tom snu bylo ve schránce něco velmi důležitého. Musel pro to jít hned. Alice souhlasila, a dokonce mu pošeptala:
„Měl by sis vzít s sebou revolver.“
Ale on si ho nevzal. Ta důležitá věc v poštovní schránce byl jeho bratr Tony. Kupodivu si v tu chvíli přesně uvědomoval, že to není možné, že se mu to musí zdát. Schránka z postříbřeného kovu s jeho jménem skutečně nebyla o nic větší než časopis, jako všechny americké poštovní schránky. Neobjevil tam hned Tonyho, ale nejdřív panenku z šedé gumy a poznal, že je to panenka, kterou jako čtyř nebo pětiletý chlapeček vzal jedné holčičce od sousedů. Opravdu ji ukradl. Sebral ji jenom proto, aby se dopustil krádeže, protože na panenku samotnou spadeno neměl, a přechovával ji dlouho v zásuvce v pokoji. Možná že ji matka má dodnes v truhle, kde schovává hračky svých tří synů.
Takže dokonce i ve snu věděl, o co jde. Jméno té dívenky by dodnes mohl říct. Nekradl jen tak pro nic za nic, ale proto, že chtěl spáchat krádež, neboř to pokládal za nezbytné.
A snový děj se odvíjel dál. Najednou panenka už nebyla panenka, ale Tony, jenže Eddieho to nijak nepřekvapilo. Věděl to předem. Tony byl z přesně stejné houbovité hmoty jako panenka, také tak matně šedý a docela zřejmě mrtvý.
„Zabil jsi mě,“ řekl s úsměvem.
Neříkal to rozhněvaně ani trpce. Mluvil a neotevřel ústa. Vlastně nemluvil. Nevycházely z něho zvuky jako ve skutečnosti, ale Eddie ta slova stejně vnímal.
„Promiň mi to,“ odpověděl. „Pojď dál.“
A tehdy zjistil, že bratr není sám. Přivedl s sebou otce jako svědka. A otec byl ze stejné řídké hmoty a taky se velice mile usmíval.
Eddie se ho zeptal, jak se má, a otec bez odpovědi pokýval hlavou. Tony řekl:
