WHITE, ELLEN GOULDDRAMA VĚKŮ 5
VÍTĚZSTVÍ LÁSKY BOŽÍ
(The Great Controversy)
Ústřední rada církve adventistů s. d. v ČSSR, 1969
náboženská literatúra,
560 s., čeština
hmotnosť: 855 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, neautorské venovanie na patitule
3,00 €
*H-6-3*
Poslední část rozsáhlého pětisvazkového díla E.G. Whiteové "Drama věků" vychází pod názvem "Vítězství lásky Boží". Pisatelka zde na podkladu světových dějin jedinečným způsobem líčí historii církve.
Tato kniha je již přelo žena do desítek jazyků a vychází ve statisícových nákladech, čtenáři ji většinou znají pod původním názvem "Velký spor mezi Kristem a satanem". Pisatelka zde na pozadí biblických proroctví vykresluje panoramatický obraz dějin, v nichž se Boží nepřítel od počátku snaží zviklat důvěru ve Stvořitelovu lásku a spravedlnost. Bůh však dal lidstvu ujištění, že jeho láska nakonec zvítězí. V této naději církev žila a vítězila od svého počátku. Její zkušenosti jsou v této knize zachyceny a staly se požehnáním mnoha tisícům čtenářů, kteří ji četli.
Ellen G. Whiteová se narodila v roce 1827 v USA. Kromě rozsáhlého díla "Drama věků" napsala více než pádesát dalších knih s různou křestanskou tématikou. V nich se čtenáři otvírají nejenom možnosti studia jednotlivých křestaňských nauk, ale v plné šíři ukazuje, jak mají být v praktickém životě prožívány. Zabývá se i otázkami výchovy a zdravé životosprávy. Mnohé z jejich knih jsou již přeloženy do desítek jazyků. V celém svém díle sleduje jeden cíl: přiblížit čtenáře ke Knize knih - bibli a Ježíši Kristu.
Hrdinové pravdy v Holandsku a ve Skandinávii
Již velmi záhy vyvolala v Holandsku papežská krutovláda rozhodný odpor. Sedm set let před dobou Lutherovou obvinili římského papeže dva stateční biskupové, kteří byli posláni do Říma jako vyslanci a poznali pravý ráz „svaté stolice". Obvinili ho slovy: Bůh „učinil z církve, své královny a choti, vznešené a věčné opatřeni pro její dítky, nadal ji věnem, které nepomíjí, ani se nekazí, a dal ji věčnou korunu a žezlo; ... z toho všeho tyjete jako polapený zloděj. Usadil jste se v chrámě Božím; stal jste se vlkem ovcím, místo abyste jim byl pastýřem; ... chcete, abychom uvěřili, že jste nejvyšším knězem, chováte se však spíše jako tyran. ... Místo co byste měl být služebníkem služebníku, jímž se sám nazýváte, usilujete stát se pánem pánu. ... Přivádíte přikázání Boží v opovržení. ... Duch svatý je budovatelem všech církví na celé zemi. ... Město našeho Boha, jehož jsme občany, sahá do všech končin nebes; a je větší než město, nazvané svatými proroky Babylón, jež tvrdí, že je božské, vyvyšuje se až do nebe a chvástá se, že jeho moudrost je nesmrtelná a bez odůvodnění prohlašuje, že se nikdy nezmýlilo a ani zmýlit nemůže." (Gerard Brandt: Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, str. 6)
V následujících staletích vyvstali další, kteří znovu vznesli tento protest. A tito první učitelé, kteří putovali různými zeměmi pod různými jmény jako kdysi valdenští misionáři, šířili všude známost evangelia a přišli také do Holandska. Jejich učení se rychle šířilo. Přeložili valdenskou bibli ve verších do holandštiny. Prohlašovali, že „má velkou přednost, nejsou v ní smyšlenky, klamy, podvody, nýbrž jen slova pravdy, že v ní sice je tu a tam leccos řečeno tvrdě, že však se v tom snadno dá nalézt jádro toho, co je dobré a svaté". (Gerard Brandt: Dějiny reformace v Nizozemí a v okolních zemích, sv. 1, sv. 14) Tak psali přátelé staré víry ve dvanáctém století.
Pak začal Řím pronásledovat; avšak přes mučení a zápalné hranice se počet věřících nepřestával množit; věřící pevně prohlašovali, že bible je jedinou neklamnou autoritou v náboženství a že „nikdo nemá být k víře donucován, nýbrž jen kázáním pro viru získáván". (Martyn, sv. 2, str. 87)
Lutherovo učení našlo v Holandsku příznivou půdu; vyvstali opravdoví a věrní mužové, aby hlásali evangelium. Z jednoho kraje Holandska vzešel Menno Simons. Byl vychován jako římský katolík a vysvěcen na kněze. Bibli vůbec neznal a nechtěl ji číst ze strachu, aby tím nebyl sveden, ke kacířství. Když v něm začala klíčit pochybnost o pravdivosti učení o proměnění vína a chleba, považoval ji za pokušení od satana; modlitbou a vyznáním se pokoušel zbavit se jí, ale marně. Snažil se umlčet obviňující hlas svědomí tím, že se účastnil různých zábav a radovánek, aby se rozptýlil, opět však bez účinku. Po nějakém čase byl přiveden ke studiu Nového zákona. Přečtení Nového zákona a Lutherových spisů způsobilo, že přijal reformovanou víru. Krátce na to byl svědkem toho, jak v sousední vesnici sťali muže, který byl odsouzen na smrt jen proto, že se dal znovu pokřtít. To ho vedlo k tomu, aby zkoumal, co se praví v bibli o křtu dítěte. Nemohl pro to najít v Písmech žádné důkazy, poznal však, že všude je vyžadována lítost a víra jako podmínka pro přijetí křtu.
Menno vystoupil z římské církve a zasvětil svůj život učení pravdám, jež přijal. V Německu i v Holandsku se objevili fanatici, kteří hlásali nesmyslná a buričská učeni urážející pořádek a slušnost a vedoucí k násilnostem a vzpourám. Menno pochopil, k jak strašným následkům by tato hnutí nevyhnutelně vedla a horlivě se stavěl proti bludným učením a divokým plánům ztřeštěných fanatiku. Bylo ovšem mnoho takových, kteří byli těmito fanatiky svedeni, avšak kteří se zřekli jejich zhoubného učení; zůstalo však ještě mnoho potomků původních křesťanů, vyznavačů valdenského učení. Mezi takovými působil Menno s velkou horlivostí a s velkým úspěchem.
Celých dvacet pět let putoval i se svou ženou a dětmi, zakoušeje velké těžkosti a strádání a často podstupuje nebezpečí života. Prošel Holandskem a severním Německem, kde působil hlavně mezi prostým lidem; jeho vliv však byl pociťován široko daleko. Byl od narození výmluvný, i když měl jen omezené vzdělání, byl neochvějně poctivý, skromný a laskavý, upřímně a opravdově zbožný. Svým vlastním životem dával příklad, jak plnit přikázání, jimž učil, a tím vzbuzoval v lidech důvěru. Jeho následovnici byli rozehnáni a zkrušeni. Velmi utrpěli tím, že byli zaměňováni s fanatickými munsterity. Přesto byl jeho působením obrácen velký počet lidi.
Nikde nebylo reformované učeni přijímáno tak všeobecně jako v Holandsku. A jen v málo zemích byli jeho přívrženci tak strašné pronásledováni. V Německu zakázal reformaci Karel V., který by byl s radostí poslal všechny její přívržence na hranici; avšak knížata se postavila proti této tyranii jako hradba.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
Od nejmenšího atomu až po největší světy prohlašují všechny věci, živé i neživé, v nezkalené kráse a dokonalé radosti, že Bůh je láska.
