ČAPEK, VLADIMÍRHISTORIE BIBLE
Advent, Praha, 1990
3. upravené vydanie
doslov Luděk Svrček
ISBN 80-85002-19-1
religionistika, náboženská literatúra, Biblia,
128 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 324 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky
Bible základem reformace
Znovuodkrytý pramen
Po všech rozbězích a náznacích to bylo konečně vysloveno naplno a vyvozeny z toho všechny důsledky. Nejvyšší autoritou a jediným pravidlem víry a života je Písmo svaté. Znamenalo to převrat a přitom to nebylo nic docela nového. V reformaci jde o to: znovu formovat život a církev podle Božího slova. Písmo svaté zde bylo od začátku, jenže bylo — jak jsme viděli — stále více zlehčováno a odbýváno. Bible se stala z živé knihy knihou mlčící a mrtvou. Byla pohřbena pod nánosem „nálezků a ustanovení lidských“. Reformace ji znovu okryla a učinila ji základem svého díla.
Nerozumíme tomu tak, že se bible stala nějakou neomylnou knižní autoritou proti živé autoritě, že proti římskému papeži byl postaven papež papírový. K takovému pokusu došlo později v protestantské ortodoxii, ale bylo to nepochopení reformace. Nic takového se v reformaci nestalo. K reformátorům mluvil z Písma svátého živý Bůh Stvořitel světa a člověka, jeho Udržovatel a Pán, který k nám přišel na tento svět v Ježíši Kristu jako Spasitel a podmaňuje si nás a posvěcuje Duchem svátým. Slyšet slovo živého Boha pro ně znamenalo být vytržen ze všech viditelných jistot, lidských opor a pozemských samozřejmostí. Boží slovo člověkem otřásá a budí v něm úzkost svědomí a odhaluje hřích — a když už nemá, oč by se opřel a na čem by si zakládal, zvěstuje mu odpuštění z Boží milosti, ospravedlnění a smíření. Boží slovo stojí jako nejvyšší měřítko nad všemi hodnotami a statky tohoto světa a jako svrchovaný neúplatný soudce i nad církví. Bylo poblouzněním středověku, že církev si sama o sobě myslela, že je poslední instancí. Nikoli, i církev může být obžalována a svržena!
Proto znamená znovunalezení Božího slova také nové formování církve. Církev je omylná a je opravitelná. A reformace se pokouší o nápravu, nikoli ve jménu pokrokových hesel, národního programu anebo jen mravní obrody, nýbrž na základě Božího slova. Bohoslužby přestávají být obřadem, liturgií a stávají se místem živého zvěstování Boží milosti v Pánu Ježíši. „Ale my kážeme Mesiáše ukřižovaného.“ (1 Kor 1,23) Svátostí není sedm, ale dvě, poněvadž Kristus ustanovil podle Písma jen svátý křest a svátou večeři Páně; jsou vlastně jen „viditelným Slovem“, zpečetěním toho, co nám je zvěstováno. Kněžství je zrušeno, poněvadž není potřebí prostředníků a obětníků. Jediným prostředníkem, který sám sebe obětoval, je Kristus. Je odstraněno mnišství a světectví: zákon Kristův neplatí jen pro určitou třídu, nýbrž pro všechny lidi stejně atd.
V reformaci je vše soustředěno k jedinému prameni, který byl znovu odkryt. V různých projevech je tato jedinost stále zdůrazňována. Jde o živého Boha, který má být uctíván. Proto jemu samému sláva (Soli Deo gloria). Sklání se k nám v Kristu svou láskou a jen jeho milostí jsme zachraňováni (Sola gratia). Tento Boží dar spasení si nelze vydobýt svým úsilím, zasloužit svými skutky, nýbrž jej můžeme přijmout jen vírou (Sola fide). To všechno se dozvídáme toliko z Písma (Sola scriptura).
Reformace odmítla tradici, kterou církev stavěla vedle bible. Platí jen Písmo. „Ono je soudce, míra a pravidlo.“ V reformačních vyznáních víry (konfesích) se tato zásada uvádí na prvém místě. Připomeňme si aspoň, jak to říkají naše konfese, na nichž dosud stojíme. „Srdcem věříme a ústy vyznáváme, že Písma svátá Starého i Nového zákona jsou beze vší výjimky a neproměnitelně pravá, svátá, jistá a katolická (obecná). A protož neomylně tomu Božímu slovu všecka jiná učení postoupiti a místo dáti mají, a nejsou, nemohou, aniž mají držána být v té hodnosti a platnosti jako Boží slovo.“ (České vyznání z roku 1575) A v Bratrské konfesi z roku 1662 čteme; „V Písmech svátých všechna vůle Boží a cokoli nám k spasení vědě-ti, věřiti, činiti potřebí, vyjeveno a osvědčeno jest, bez čehož žádné spasitelné známosti ani víry ani přístupu k Bohu není.“
Lutherovo poznání
Sto roků po Husovi, který odvážně postavil autoritu bible nad autoritu církve, přichází Martin Luther. S biblí se setkával a oddíly z ní slyšel předčítat už jako student v Magdeburku (roku 1497) i později (po roce 1501) jako posluchač artistické fakulty na univerzitě v Erfurtu. Horlivě ji v latinském znění čítal sám, když vstoupil roku 1505 do kláštera. Ze všech sil se snažil, aby splnil požadavky dokonalosti, které před jeho oči stavělo evangelium. Ale cítil, že to nedokáže, že žádným skutkem, zásluhami ani odříkáním si nezíská spasení. A že tedy jej Bůh musí odsoudit, poněvadž jeho svatost je oheň spalující a nesnese hřích. Luther prožíval v této době
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
A to tím spíše a tím úpřimněji, že všechny vycházejí z jednoho základu, z Písma svatého.
