VOČADLO, OTAKARANGLICKÉ LISTY KARLA ČAPKA
Academia, Praha, 1975
edícia Prameny k dějinám české literatury (8)
prebal Oldřich Hlavsa
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
21-071-75
životopisy
376 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 535 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
1,00 € DAROVANÉ EGJAK
*home*
Vočadlo vy „Anglické / listy Karla Čapka“ jsou dokumentárne cennou vzpomínkovou knihou, která jistě zaujme a potěší široký okruh čtenářů Čapkova díla.
Jádro knihy tvoří u nás dosud neznámé a nepublikované dopisy a lístky K. Čapka adresované O. Vočadlovi (z let 1921 až 1938) a Vočadlovo líčení Čapkova pobytu v Londýně a společné jejich cesty po Anglii a Skotsku (1924). Kromě těchto dopisů jsou zde publikovány i některé dopisy z Čapkovy korespondence s významnými britskými spisovateli a kulturními pracovníky (Shawův dopis Čapkovi, Chestertonův dopis Čapkovi, Čapkův dopis Chestertonovi aj.).
K. Čapek a O. Vočadlo měli společné literární a kulturní zájmy: O. Vočadlo byl zejména v době svého pobytu v Londýně (1921—28) nadšeným a obětavým kulturním informátorem i spolupracovníkem K. Čapka a staral se také pečlivě o propagaci, překlady a vydávání některých Čapkových knih v Anglii i o inscenaci některých Čapkových dramat.
Vyprávění o společné cestě po Velké Británii ukazuje, jak asi vznikaly proslulé Čapkovy „Anglické listy“, ukazuje osobitý Čapkův vztah ke krajině, k uměleckým památkám, k všednímu dennímu životu, k lidem.
Ze světa literatury přináší mnoho živých postřehů a zajímavostí líčeni Čapkova společensky rušného pobytu v Londýně: je tu podrobně popsáno slavnostní zasedání Penklubu, oživuje tu řada proslulých osobností anglické literatury (Galsworthy, Wells, Shaw, Chesterton aj.) i divadla. Podrobně je vylíčena Čapkova osobní návštěva u H. G. Wellse a u G. B. Shawa, kterých si Čapek zvláště cenil a s nimiž se teď i osobně spřátelil. Už tehdy těšilo se v literárních kruzích Čapkovo dílo značné úctě a svým vystupováním si K. Čapek získal i mnoho osobních sympatii.
Kapitola o Čapkově korespondenci s anglickými spisovateli navazuje časově na Čapkův návrat z Anglie a rozebírá zejména tendenční maďarskou protičeskoslovenskou propagandu, která si hleděla získat i anglickou spisovatelskou obec. Na tuto lživou propagandu Čapek už od r. 1927 aktivně reagoval: ukázkou toho je Čapkův dopis adresovaný G. K. Chestertonovi a Shawův dopis adresovaný Čapkovi.
Knihu uzavírá kapitola o Čapkově anglické četbě, kde autor zkoumá vliv anglické literatury na vlastní literární tvorbu K. Čapka.
Doplňkem a oživením textu je bohatá obrazová dokumentace, zčásti u nás dosud nepublikovaná. Pro zajímavost bylo zařazeno i několik kreseb z Čapkových „Anglických listů“, které jsou tu většinou konfrontovány s fotografickým záběrem příslušného objektu.
Prof. dr. Otakar Vočadlo (nar. 2. října 1895 v Klatovech, zemřel 24. ledna 1974 v Praze) přednášel po studiu anglistiky a bohemistiky na Karlově universitě jako docent bohemistiky na Ústavu slovanských studil při londýnské universitě (1922—28). V r. 1924 při Čapkově návštěvě Anglie navázali oba mladí lidé trvalé přátelství. Styk s anglickými literárními kruhy vedl Vočadla k hlubšímu studiu současné anglické literatury, jak dosvědčuje jeho Anglická literatura 20. století (1932, 1947), řada článků v Rozpravách Aventina, příspěvky do Ottova slovníku naučného nové doby, redigování Anglo-americké knihovny aj. Studiem v amerických knihovnách prohloubil svou znalost americké literatury tak, že jeho Současná literatura Spojených států (1934) byla jako první svého druhu oceněna nejen naší kritikou, ale i v zahraničí. Universitní dráhu nastoupil v Bratislavě, kde jako profesor anglické řeči a literatury vybudoval katedru anglistiky na Komenského universitě (1933—38). V r. 1939 byl povolán do Prahy na filosofickou fakultu Karlovy university. Za okupace byl od r. 1942 do r. 1945 vězněn v nacistických koncentračních táborech. Po osvobození navázal přerušené styky s Anglií přednáškami na cambridgeské universitě, která mu v r. 1947 udělila čestný titul „Master of Arts“. Kromě činnosti universitní přednášel veřejně v následujících letech o Karlu Čapkovi, Shawovi a Shakespearovi. Svá zevrubná studia shakespearovská vtělil do úvodu a poznámek k šestisvazkovému vydání Sládkova překladu Shakespearových dramat (1959—64). Filologické stati publikoval v Časopisu pro moderní filologii a ve filologických sbornících. Londýnský Lingvistický ústav mu r. 1972 udělil pamětní medaili.
Po mém příjezdu do Čech v druhé polovici srpna jsme se s Čapkem několikrát sešli. Milou společnost dobrých známých jsem u něho zastal v pátek třetího září: Kodíčka, Koptu, Přikryla, Škracha, Thona. Bylo o čem hovořit. Především o návštěvě Galsworthyho v Lánech. Psal mi o ní presidentův sekretář dr. Vladimír Kučera koncem května, že byla velmi zajímavá a že Galsworthy zejména pěkně vykládal své názory o vlivu spisovatelů na utváření veřejného mínění. Také můj článek o katedrálách (Přítomnost, 19. srpna) rozvířil výměnu názorů. Čapek právě ten den adresoval Durychovi v Lidových novinách list o katolících. Mimoto se ještě vzpomínalo na nedávný sokolský slet a Čapek litoval času promarněného s hosty Penklubu. Chlácholil jsem ho, že co se Angličanů týče, nebyl to čas ztracený, že například Stephen Graham měl o nás několik příspěvků v Times a roztomilý článek v pěkném ilustrovaném časopise Country Life, jehož redaktorem býval jeho otec. Steed věnoval sletu bohatě ilustrovaný článek s titulem The Soul of the Nation (Duše národa) v Review of Reviews (srpen—září 1926, č. 439, s. 709 až 723). Jinak byl Čapkův poměr k sokolské výchově kladný. Vyplývá to i z článků, které o sletech psal pro svůj list, zejména v době sletu devátého (1932). Tyršův antický sen, spojený s „inženýrstvím lidských těl“, na něj hluboce zapůsobil.
Po krátkém pobytu na Šumavě jsem zajel na Žampach, na pozvání vdovy po historiku F. Lutzowovi. Ukázala mi cenné památky na tohoto obětavého propagátora české kultury v anglickém světě a trpce si stěžovala na nezájem města Prahy, kterému je chtěla odkázat. Zašel jsem pak naposled k Čapkům 19. září, ale Karel byl na Slovensku a pátečníky hostil místo něho Josef. Prof. Šustu, s kterým jsem se tam sešel, jsem krátce předtím seznámil se svou žačkou Miss Gardiner, aby se s ním mohla poradit o své práci o Karlu IV.; nyní jsem mu vyprávěl o svých dojmech ze Žampachu. Nejvíce ho zajímal neuvěřitelný příběh, který jsem slyšel z vlastních úst hraběnčiných, jako doklad nenávisti císařského domu k jejímu manželu pro jeho vlastenecké smýšlení. Když psanec Lützow ve Švýcarsku za války zemřel, nechtěl císař František Josef I. dovolit, aby byl pohřben v rodné půdě, kterou tolik miloval. Hraběnka musela s rakví čekat ve vídeňském hotelu, než se na zákrok spřízněné šlechty u dvora obměkčili. Avšak česká účast na jeho pohřbu byla přísně zakázána, jak mi dosvědčil děkan, který ho pohřbíval do rodinné hrobky ve Vamberku. Líčil mi, jak byl předvolán na hejtmanství pro instrukce, a když mu vyjmenovali, co všechno se na pohřbu nesmí, zeptal se s trpkou ironií, která účinkovala i na příkrého rakouského byrokrata: „A smíme se za něj aspoň pomodlit ?“
Po návratu do Londýna jsem se na přednášce u Holmanů seznámil s významným divadelníkem Jamesem Bernardem Faganem. Byl to herec, spisovatel a divadelní podnikatel. Dočasně pracoval s Terencem Grayem v Cambridgi, ale stal se známým hlavně režisérskou činností v Oxfordě. Vypravil také řadu her na londýnském jevišti. Mluvil jsem s ním o Čapkových hrách a projevil zájem o Věc Makropulos. Na to jsem Čapka upozornil a ptal jsem se ho, má-li v záloze nějaký nový kus, který by se hodil pro Oxford. Též jsem si povšiml oznámení v novinách, že v dohledné době má vyjít překlad jeho Absolutna. O tom všem jsem Čapkovi psal, ale neozýval se, přesto, že jsem mu zároveň poslal také několik referátů o novinkách londýnského knižního trhu. Odpověděl teprve na můj obvyklý vánoční dopis, když jsem mu připomněl náš jarní plán.
Navrhoval jsem Čapkovi, abychom se o velikonocích, kdy se v Seville konají starobylé náboženské slavnosti,
