WHITE, ELLEN GOULDDRAMA VĚKŮ 1
PATRIARCHOVÉ A PROROCI
(Patriarchs and prophets)
Ústřední rada církve adventistů s. d. v ČSSR, 1969
náboženská literatúra,
536 s., čeština
hmotnosť: 855 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
1,00 €
*bib14* in *H-kris*
*bib14* in *H-kris*
Jákob a Ezau
Dvojčata Jákob a Ezau, synové Izákovi, měla zcela protichůdné povahy i životní osudy. Tuto protikladnost předpověděl ještě před jejich narozením anděl Boží. Když se Rebeka vroucně modlila a žádala Hospodina o odpověď na svou otázku, oznámil jí anděl, že porodí dva syny, a zjevil jí také jejich osudy. Každý z nich se stane hlavou mocného národa, jeden z národů však bude větší než druhý a větší bude sloužit menšímu.
Ezau miloval již ve svých raných letech zábavy a veškerý svůj zájem věnoval tomu, co právě prožíval. Nesnášel jakékoliv omezováni, liboval si v lovu a záhy si zvolil povolání lovce. Proto byl miláčkem otcovým. Pokojný, mírumilovný pastýř se obdivoval odvaze a síle svého staršího syna, který neohroženě lovil v horách a v pouštích a vracel se domů s ulovenou zvěří pro svého otce a s bohatými vzrušujícími zážitky svého dobrodružného života. Naproti tomu Jákob, hloubavý, pilný a pečlivý, myslící spíše na budoucnost než na přítomnost, pobýval raději doma, kde opatroval stáda a obdělával půdu. Jeho trpělivou vytrvalost, píli a obezřetnost oceňovala opět matka. Jákobovy city byly hluboké a silné a jeho laskavé a stálé pozornosti činily matce větší potěšení než přehnané, ale jen příležitostné projevy lásky Ezauovy. Rebece byl Jákob milejší.
Zaslíbení, kterých se dostalo Abrahámovi a jež byla opětovně potvrzena jeho synovi, pokládali Izák a Rebeka za velký cíl svých tužeb a naději. Sdělili tato zaslíbení také Ezauovi a Jákobovi. Naučili je považovat prvorozenství za věc velmi důležitou, protože zakládalo nárok nejen na dědictví pozemských statků, ale i duchovního prvenství. Ten, kdo je má, bude knězem své rodiny a z jeho potomků vzejde Vykupitel světa. Na nositeli prvorozenství spočívaly ovšem také povinnosti. Ten, kdo nabude tohoto požehnáni, musí svůj život zasvětit službě Boží, musí poslouchat božských ustanovení, jako jich byl poslušen Abrahám. Musí se radit s vůlí Boží při svém sňatku, ve svých rodinných záležitostech a v otázkách veřejného života.
Izák obeznámil své syny s podmínkami a povinnostmi souvisejícími s prvorozenstvím a stanovil, že Ezau jako starší má na ně nárok. Ezau však nemiloval zbožnost a nectil náklonnost k náboženství. Požadavky, které vyplývaly z práva prvorozenství, mu byly nevítaným, ba nenáviděným omezením. Zákon Boží, jenž podmiňoval božskou úmluvu s Abrahámem, pokládal Ezau za otrocké jho. Protože se rád věnoval vlastním zálibám, přál si pouze svobodu, aby si mohl dělat, co by sám chtěl. Štěstí pro něho znamenalo moc a bohatství, hodování a zábavy. Nade vše kladl neomezenou svobodu svého divokého, nestálého života. Rebeka měla stále na mysli slova andělova a lépe než její manžel poznala povahy svých synů. Byla přesvědčena, že dědictví božského zaslíbení bylo určeno Jákobovi. Opakovala Izákovi slova andělova; otcova láska se však zaměřovala k staršímu synovi a Izák se nedal otřást ve svých rozhodnutích.
Jákob zvěděl od své matky o božském sdělení, že prvorozenství má připadnout jemu, a naplňovala ho nevýslovná touha po přednostním postavení, které je s ním spojeno. Netoužil vůbec po otcově bohatství, cílem jeho tužeb bylo duchovní prvorozenství. Jeho nejtoužebnějším přáním bylo obcovat s Bohem, jako činil Abrahám, přinášet za svou rodinu oběť smíření, být praotcem vyvoleného národa a zaslíbeného Mesiáše a zdědit věčnou blaženost, která je obsažena v zaslíbeních úmluvy Boží. Jeho mysl upírala se stále do budoucna, snažíc se pochopit neviditelná požehnání a porozumět jim.
S tajenou touhou naslouchal všemu, co otec vyprávěl o duchovním prvorozenství. Pečlivě uchovával v paměti vše, co o tom zvěděl od své matky. Dnem i nocí se tím jeho mysl zabývala, až se to stalo hlavním zájmem jeho života. Jákob sice kladl věčná požehnání nad časná, avšak nepoznal z vlastní zkušenosti Boha, kterého uctíval. Jeho srdce se neživilo milostí Boží. Domníval se, že zaslíbení, které se ho týká, se nesplní, pokud Ezau bude mít právo prvorozeného, a stále uvažoval o tom, jak by pro sebe zajistil požehnání, které je pro něho tak drahocenné a kterého si jeho bratr tak málo váží.
Jednoho dne se Ezau vrátil z lovu unaven a vyčerpán a požádal o jídlo, které Jákob připravoval. Jákob, který myslel neustále na prvorozenství, chopil se příležitosti a nabídl bratrovi jídlo výměnou za prvorozenství. „Aj, já k smrti se blížím," zvolal bezstarostný, lehkomyslný lovec, „k čemuž mi tedy to prvorozenství?" (1 Moj 25, 32) A za mísu červené polévky vzdal se svého práva prvorozenství a stvrdil to přísahou. Na krátkou chvíli zajistil si jídlo v otcovském stanu, a aby uspokojil svou okamžitou potřebu, vzdal se bezstarostně drahocenného dědictví, jež sám Bůh zaslíbil jeho otcům. Ezau se zajímal jen o přítomnost. Byl ochoten obětovat nebeské za pozemské, vyměnit budoucí statek za okamžitý požitek.
Dvojčata Jákob a Ezau, synové Izákovi, měla zcela protichůdné povahy i životní osudy. Tuto protikladnost předpověděl ještě před jejich narozením anděl Boží. Když se Rebeka vroucně modlila a žádala Hospodina o odpověď na svou otázku, oznámil jí anděl, že porodí dva syny, a zjevil jí také jejich osudy. Každý z nich se stane hlavou mocného národa, jeden z národů však bude větší než druhý a větší bude sloužit menšímu.
Ezau miloval již ve svých raných letech zábavy a veškerý svůj zájem věnoval tomu, co právě prožíval. Nesnášel jakékoliv omezováni, liboval si v lovu a záhy si zvolil povolání lovce. Proto byl miláčkem otcovým. Pokojný, mírumilovný pastýř se obdivoval odvaze a síle svého staršího syna, který neohroženě lovil v horách a v pouštích a vracel se domů s ulovenou zvěří pro svého otce a s bohatými vzrušujícími zážitky svého dobrodružného života. Naproti tomu Jákob, hloubavý, pilný a pečlivý, myslící spíše na budoucnost než na přítomnost, pobýval raději doma, kde opatroval stáda a obdělával půdu. Jeho trpělivou vytrvalost, píli a obezřetnost oceňovala opět matka. Jákobovy city byly hluboké a silné a jeho laskavé a stálé pozornosti činily matce větší potěšení než přehnané, ale jen příležitostné projevy lásky Ezauovy. Rebece byl Jákob milejší.
Zaslíbení, kterých se dostalo Abrahámovi a jež byla opětovně potvrzena jeho synovi, pokládali Izák a Rebeka za velký cíl svých tužeb a naději. Sdělili tato zaslíbení také Ezauovi a Jákobovi. Naučili je považovat prvorozenství za věc velmi důležitou, protože zakládalo nárok nejen na dědictví pozemských statků, ale i duchovního prvenství. Ten, kdo je má, bude knězem své rodiny a z jeho potomků vzejde Vykupitel světa. Na nositeli prvorozenství spočívaly ovšem také povinnosti. Ten, kdo nabude tohoto požehnáni, musí svůj život zasvětit službě Boží, musí poslouchat božských ustanovení, jako jich byl poslušen Abrahám. Musí se radit s vůlí Boží při svém sňatku, ve svých rodinných záležitostech a v otázkách veřejného života.
Izák obeznámil své syny s podmínkami a povinnostmi souvisejícími s prvorozenstvím a stanovil, že Ezau jako starší má na ně nárok. Ezau však nemiloval zbožnost a nectil náklonnost k náboženství. Požadavky, které vyplývaly z práva prvorozenství, mu byly nevítaným, ba nenáviděným omezením. Zákon Boží, jenž podmiňoval božskou úmluvu s Abrahámem, pokládal Ezau za otrocké jho. Protože se rád věnoval vlastním zálibám, přál si pouze svobodu, aby si mohl dělat, co by sám chtěl. Štěstí pro něho znamenalo moc a bohatství, hodování a zábavy. Nade vše kladl neomezenou svobodu svého divokého, nestálého života. Rebeka měla stále na mysli slova andělova a lépe než její manžel poznala povahy svých synů. Byla přesvědčena, že dědictví božského zaslíbení bylo určeno Jákobovi. Opakovala Izákovi slova andělova; otcova láska se však zaměřovala k staršímu synovi a Izák se nedal otřást ve svých rozhodnutích.
Jákob zvěděl od své matky o božském sdělení, že prvorozenství má připadnout jemu, a naplňovala ho nevýslovná touha po přednostním postavení, které je s ním spojeno. Netoužil vůbec po otcově bohatství, cílem jeho tužeb bylo duchovní prvorozenství. Jeho nejtoužebnějším přáním bylo obcovat s Bohem, jako činil Abrahám, přinášet za svou rodinu oběť smíření, být praotcem vyvoleného národa a zaslíbeného Mesiáše a zdědit věčnou blaženost, která je obsažena v zaslíbeních úmluvy Boží. Jeho mysl upírala se stále do budoucna, snažíc se pochopit neviditelná požehnání a porozumět jim.
S tajenou touhou naslouchal všemu, co otec vyprávěl o duchovním prvorozenství. Pečlivě uchovával v paměti vše, co o tom zvěděl od své matky. Dnem i nocí se tím jeho mysl zabývala, až se to stalo hlavním zájmem jeho života. Jákob sice kladl věčná požehnání nad časná, avšak nepoznal z vlastní zkušenosti Boha, kterého uctíval. Jeho srdce se neživilo milostí Boží. Domníval se, že zaslíbení, které se ho týká, se nesplní, pokud Ezau bude mít právo prvorozeného, a stále uvažoval o tom, jak by pro sebe zajistil požehnání, které je pro něho tak drahocenné a kterého si jeho bratr tak málo váží.
Jednoho dne se Ezau vrátil z lovu unaven a vyčerpán a požádal o jídlo, které Jákob připravoval. Jákob, který myslel neustále na prvorozenství, chopil se příležitosti a nabídl bratrovi jídlo výměnou za prvorozenství. „Aj, já k smrti se blížím," zvolal bezstarostný, lehkomyslný lovec, „k čemuž mi tedy to prvorozenství?" (1 Moj 25, 32) A za mísu červené polévky vzdal se svého práva prvorozenství a stvrdil to přísahou. Na krátkou chvíli zajistil si jídlo v otcovském stanu, a aby uspokojil svou okamžitou potřebu, vzdal se bezstarostně drahocenného dědictví, jež sám Bůh zaslíbil jeho otcům. Ezau se zajímal jen o přítomnost. Byl ochoten obětovat nebeské za pozemské, vyměnit budoucí statek za okamžitý požitek.
