HAŠEK, JAROSLAVOSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY
Petit Press, Bratislava, 2005
edícia Svetová knižnica SME XX. storočie (16)
ISBN 80-85585-25-1
beletria, román, humor,
868 s., slovenčina
hmotnosť: 707 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, knižničné pečiatky, prebal mierne ošúchaný
predané
*trsos*belc*
Pražský obchodník se psy Josef Švejk je sice stržen vírem první světové války, ale způsob jeho sebeobrany vůči válečné mašinérii je zřejmě účinný i při jakékoli dehumanizující manipulaci s lidskými bytostmi - jinak by nebyl Haškův román tak populární i po osmdesáti letech od svého vzniku. Navíc náleží Josef Švejk k těm bytostným plebejcům, kteří svým smyslem pro humor, prostořekostí, neúctou k autoritám všeho druhu a nezničitelným optimismem odedávna oživují a zživotňují literární tvorbu nejen evropskou. Vypravěčská nespoutanost, improvizovanost a prolínání se různých jazykových vrstev i jazyků způsobují, že překlady Haškova románu zůstávají daleko za českým originálem. Vydání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války určené slovenským čtenářům má tu přednost, že se může obejít bez překladu; je zdůvodněno i skutečností, že jak jejich autor, tak jejich titulní postava stanuli na slovenské půdě.
Rodištěm světoznámého českého prozaika Jaroslava Haška (1883-1923) byla Praha. Jeho otec, původně středoškolský učitel, v roce 1896 zemřel, a tak Haškovo dospívání bylo poznamenáno hmotnou nouzí. Podařilo se mu absolvovat obchodní akademii, ale jeho bohémská povaha ho přiměla k putování po celé Evropě a k anarchistický laděné publicistice; v tom ohledu Haška nezměnilo ani manželství, ani narození syna (1912). V dobových novinách a časopisech Hašek otiskoval nesčetné humoristické a satirické prózy, z nichž sestavil několik knižních souborů, živil se jako redaktor časopisu Svět zvířat, měl i vlastní obchod se psy; roku 1911 založil parodický míněnou Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Během první světové války Hašek dlouho v rakouské uniformě nesetrval, poněvadž v září 1915 se nechal na haličské frontě zajmout. Na jaře roku 1916 vstoupil do čs. legií a po konfliktu s vedením odboje přešel do Rudé armády, v níž zastával poměrně vysoké politické funkce; v Krasnojarsku se podruhé oženil (ač nebyl s první ženou rozveden). Roku 1920 se Hašek se svou ruskou manželkou vrátil do Prahy a započal pracovat na svém stěžejním díle - románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921-1923), pro něž našel kongeniálního ilustrátora v malíři Josefu Ladovi. V srpnu 1921 se Hašek odstěhoval do Lipnice nad Sázavou, kde 3. ledna 1923 zemřel a byl pohřben. Haškovo literární veledílo tak zůstalo nedokončeno, přesto si však získalo čtenáře po celém světě, a to i díky četným divadelním, filmovým, ba dokonce operním a muzikálovým adaptacím.
Švejk se právě chystal, že se půjde poohlédnout po nějakém stájovém pinči, když mladá dáma zazvonila a přála si mluvit s nadporučíkem Lukášem Vedle ní ležely dva těžké kufry a Švejk zahlédl ještě na schodech čepici posluhy scházejícího ze schodů.
„Není doma,“ řekl tvrdě Švejk, ale mladá dáma byla již v předsíni a kategoricky přikázala Švejkovi: „Odneste kufry do pokoje!“
„Bez svolení pana nadporučíka to nejde,“ řekl Švejk, „pan nadporučík přikázal, že nikdy nemám nic bez něho dělat.“
„Vy jste se zbláznil,“ zvolala mladá dáma, „já jsem přijela k panu nadporučíkovi na návštěvu.“
„O tom mně není docela nic známo,“ odpověděl Švejk, „pan nadporučík je ve službě, vrátí se až v noci a já dostal rozkaz najít stájového pinče. Vo žádných kufrech a vo žádný dámě nic nevím. Teď zavřu byt. tak bych prosil, abyste laskavě vodešla. Mně není nic voznámenýho a žádnou cizí osobu, kterou neznám, zde nemůžu nechat v bytě. Jako jednou u nás v ulici u cukráře Bělčickýho nechali jednoho člověka, a on si votevřel šatník a utek. - Já tím nemyslím nic zlýho o vás,“ pokračoval Švejk, když viděl, že mladá dáma se tváří zoufale a pláče, „ale rozhodně zde nemůžete zůstat, to přece uznáte, poněvadž celej byt je mně svěřenej a já jsem za každou maličkost zodpovědnej. Proto vás ještě jednou žádám velice laskavě, abyste se zbytečně nenamáhala. Dokud nedostanu rozkaz od pana nadporučíka, neznám bratra. Je mi opravdu líto, že musím s vámi takhle mluvit, ale na vojně musí být pořádek.“
Mezitím se mladá dáma trochu vzpamatovala. Vytáhla z kabelky navštívenku, napsala několik řádků tužkou, vložila do roztomilé malé obálky a řekla stísněně: „Doneste to panu nadporučíkovi, já zde zatím počkám na odpověď. Zde máte pět korun od cesty.“
„Z toho nekouká nic,“ odpověděl Švejk, uražen neústupností nenadálého hosta, „nechte si těch pět korun, jsou zde na židli, a jestli chcete, pojďte s sebou ke kasárnám, počkejte na mne, já to vaše psaníčko odevzdám a přinesu odpověď. Ale abyste zatím zde čekala, to rozhodně nejde.“
Po těch slovech vtáhl kufry do předsíně, a rachotě klíči jako nějaký zámecký klíčník, řekl významně u dveří: „Zavíráme.“
Mladá dáma beznadějně vyšla na chodbu, Švejk zavřel dveře a šel napřed. Návštěvnice capala jako pejsek za ním a dohonila ho, až když Švejk si zašel kupovat cigarety do trafiky.
Šla nyní vedle něho a snažila se navázat rozhovor: „Odevzdáte to jistě?“
„Odevzdám, když jsem řek.“
„A najdete pana nadporučíka?“
„To nevím.“
Šli opět vedle sebe mlčky, až za hodnou chvíli jeho společnice opět začala hovořit:
„Myslíte tedy, že pana nadporučíka nenajdete?“
„To nemyslím.“
„A kde myslíte že by mohl být?“
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice.
