KOLMAN, IVANŠŤOURAČ, JIŘÍ
CESTA DO COMPOSTELY
Pěšky napříč Evropu
Karmelitánské nkaladatelství, Kostelní Vydří, 1999
obálka Ivan Kolman, Markéta Zindulková
cestopis, duchovná cesta, náboženstvo,
136 s., čeština
hmotnosť: 185 g
mäkká väzba
stav: dobrý
4,00 €
*H-6-4*
Dva mladí čeští výtvarníci se rozhodli podniknout pěší pouť bez peněz přes celý kontinent. Deníkové záznamy z tohoto putování tak poskytují zajímavé svědectví o křesťanské Evropě konce druhého tisíciletí.
Ivan Kolman /1950/ a Jiří Štourač /1960/ absolvovali v polovině osmdesátých let AVU, obor malířství. V současné době se věnují výtvarnému umění.
2. srpen
DEN PADESÁTÝ TŘETÍ
Rozhodujeme se pro krátkou etapu končící v Gramatu, starobylém městě s katedrálou a známým ženským klášterem. Celé dopoledne se potácíme zelenou krajinou. Je horko. Občas nás předjede kára s hnojem nebo věkem sešlý cyklista na horském kole v třpytivém dresu všech barev duhy.
Historický střed Gramatu leží na kopci, pod ním je roztroušena řada budov, kterým vévodí obrovský klášter. Máme na něj doporučení od moriackého jezuity, chceme ale nejdřív zkusit faru a dobře děláme. Anebo dobře nám tak, jak se to vezme. První člověk, kterého oslovujeme, je zdejší farář, zatím asi jen kaplan. Je velmi mladý a chystá se do Čenstochové na sjezd křesťanské mládeže. Odvádí nás k malému kostelu, kde právě začíná mše. Pak si pro nás přijde.
Kostel je opravdu zvláštní, jeho rovné zdi jsou pokryty podivnými malbami, nedokážu je nikam zařadit. Na židlích sedí několik žen středního věku, mši slouží subtilní usměvavý kněz. Po bohoslužbě nás zve na svou faru. Srdečné ženy nás ještě chtějí odvézt na výlet k jednomu velmi slavnému poutnímu místu. Volíme faru a s úlevou následujeme cupitajícího dobrodince.
Kaplan chystající se do Čenstochové je naším příchodem poněkud zaskočen, setřásá však rozpaky a ukazuje nám knihu o Praze. Náš nevelký zájem ho ani nyní příliš nezasahuje, chvíli přechází místnost z rohu do rohu a nakonec rychle odchází. Je celý roztěkaný, plný neklidu, přičítáme to cestovní horečce - jeho odjezd do Čenstochové se blíží.
Na scéně se objevuje další muž; sporá a rozložitá postava v mohutném zelenavém svetru se zapínáním vepředu, podomácku upleteném. Svědčí o tom různé druhy zeleně a jejich náhodné nastavování. Pletla jej žena ze zbytků vlny, které se jí za dlouhá léta nashromáždily v krabici nebo košíku. Byla to farářova matka nebo sestra? Muž je starší, okolo šedesátky, pročítá naše papíry a zase odchází. My se jdeme umýt. Do večeře, na kterou jsme pozváni, chybí ještě celá hodina.
Stůl, u kterého večeříme, je dlouhý. V jeho čele sedí kněz v zeleném svetru. Mladý, chystající se do Čenstochové, a pokorný subtilní zaujímají pozice po stranách naproti sobě ve značné vzdálenosti od mohutného. Každý jeden průběžně vstává a přináší věci patřící k následujícímu chodu. Mohutný mluví. Tón jeho řeči je skeptický, vemlouvavý, jako by se zbylým dvěma snažil cosi po tisící vysvětlit a oni mu nerozuměli nebo nechtěli rozumět. Dívají se mlčky do talíře, mladý zarytě, pokorný stoicky.
U hrachové polévky mladý něco poznamenává, odsekává mohutnému. Mohutný se zvedá, opět si sedá a vyčítá mladému jeho čin. Pokorný nesměle brání mladého, mohutný se obrací k pokornému a úpěnlivě mu vysvětluje, co už mu vysvětloval miliónkrát a co on ještě nepochopil anebo pochopit nechtěl. Mladý zůstává klidný.
Po dalším chodu si všichni tři jakoby naráz uvědomují, že nejsou sami. S nuceným úsměvem se mohutný ptá, odkud jsme. Z Prahy, odkud odjinud, odsekává mladý. Mohutný mu prudce vysvětluje, že neadresoval jeho, ale nás. Pokorný vyjadřuje skromnou naději, že se snad zas tolik nestalo. Je mu dáno na srozuměnou, že by se neměl plést do věcí, do kterých mu nic není; a měl by se starat o to, do čeho mu něco je.
Říkáme, že jsme z Prahy. Mohutný nás už ale neslyší, promlouvá ke svým druhům slavnostně káravým hlasem a dovozuje kvalitu svých vývodů pravdami víry, což poznáváme podle slov, jako jsou Pán, láska a církev. Pokorný ožívá, radostně vynáší několik lehčích antitezí, oba přestávají jíst a naklánějí se k sobě. Mladý se ironicky usmívá, je mu to jedno. Nenechává se zdeptat svou těžkou pozicí, jeho cesta do Čenstochové je stále blíž a blíž.
Mohutný náhle praští pěstí do stolu a vyčítá pokornému jeho povahové rysy. Podle všeho jde o malou věrnost ryzí pravdě, snahu všechno ututlat, oportunismus a nemístný eklektismus nejprohnilejších forem. Pokorný oponuje mírnými slovy jako - ohó či olalá. Potom se s úsměvem omlouvá a klidně odchází. Je zcela vyrovnaný, nezdá se, že právě prožil něco neobvyklého. Ani mohutný není příliš vykolejen. Naopak, vaří kávu a za poměrně spokojeného bručení se probírá perleťovými knoflíky svého zeleného svetru.
Mladý kněz nás odvádí do našeho noclehu, přejeme mu hodně šťastných chvil v Čenstochové. Dnes spíme v nízkém rozlehlém domku plný stolů a židlí. Víme, co dělat, srážíme stoly a rozbalujeme karimatky.
Na mysli mi tane otázka, kterou dlouho nemůžu setřást. Kdo pletl zelený svetr mohutného? Byla to matka nebo sestra?
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
Není to, co jsme zakusili, jakousi výzvou, příslibem do běžného života, který je také poutí, jen o něco delší?
