PEROUTKA, FERDINANDBUDOVÁNÍ STÁTU IV.
1921-1923
Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-039-9
dejiny, história, Československo,
492 s., čeština
hmotnosť: 634 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky
2,70 €
*bib14* in *H-kris*
*bib14*his*
ŠVEHLOVA VLÁDA, ČILI VLÁDA PĚTKY
V říjnu 1922 pokládala Pětka konečně dobu za zralou pro svůj vstup do vlády a kabinet Benešův na její pokyn tiše zmizel. 7. října byl uveřejněn jmenovací list prezidentův. Předsedou nové vlády byl ovšem Antonín Švehla, nejsilnější muž a zástupce nejsilnější strany. Je pravda, že sociální demokraté dosud měli největší počet mandátů ve sněmovně, ale každý věděl, že dobrá polovina jich je jaksi ze státních důvodů vypůjčena od komunistů a nikdo se tím nedal zdržovat při posuzování skutečné síly stran. Agrární strana stála již na prvním místě. Ministrem zahraničních věcí byl opět dr. E. Beneš, ministrem vnitra Jan Malypetr. Do ministerstva financí triumfálně vtáhl dr. Alois Rašín, maje hlavu opět plnu dalekosáhlých plánů. Ministrem školství stal se Rudolf Bechyně, ministrem spravedlnosti dr. Josef Dolanský, člen strany lidové a představitel přísnějšího kursu v konfiskační praxi, zejména pokud šlo o výlevy protináboženské. Národní demokrat inž. Ladislav Novák byl ministrem obchodu, Jiří Stříbrný ministrem železnic, Antonín Srba ministrem veřejných prací, Milan Hodža ministrem zemědělství, Fr. Udržal ministrem národní obrany, dr. Jan Šrámek ministrem zdravotnictví a Gustav Habrman ministrem sociální péče. Pokud jde o Aloise Tučného, jenž se stal ministrem pošt a telegrafů, musíme vsunout poznámku, že jeho nespokojenost zdržela o několik dní jmenování vlády. Bylo mu původně nabízeno ministerstvo zásobování, ale shledal to pod svoji důstojnost a působil obtíže až do chvíle, když dr. Franke nabídl mu ministerstvo pošt, pro něž sám byl předurčen, a projevil ochotu ujmout se opovrhovaného resortu zásobovacího. Strana československých socialistů podala sice veřejnosti jakýsi výklad důvodů tohoto sporu, ale poněvadž výklad onen nebyl srozumitelný ani tehdy, když vyšel, nebudeme jej citovat a spokojíme se konstatováním, že ze strany československých socialistů vždy při rozdělování resortů vycházelo nejvíce potíží osobních.
Ministrem unifikace byl jmenován dr. Ivan Markovič a ministrem s plnou mocí pro Slovensko dr. Josef Kallay, jediný úředník v této vládě. Ačkoliv strany měly velkou chuť obsadit každé místo svými straníky, přece se uznalo, že pro správu Slovenska je třeba učinit výjimku. Uznání toto bylo ulehčeno stranám tou okolností, že si vzájemně toto místo nepřály a jedna druhou žárlivě střežily. Jako v minulé vládě, tak ani v této žádný ministr nebyl vybrán z řad senátu, a institucí touto proběhl záchvěv nevole. Nepatrné postavení senátu v politickém životě země projevovalo se čím dále tím zřetelněji. Senátoři se usnesli, že budou aspoň protestovat proti tomuto ortelu, a v nejbližší schůzi senátu přednesl dr. Adolf Stránský tuto ve věci správnou, v praxi však a proti vůli skutečných vůdců naprosto bezmocnou argumentaci:
„Podle ústavní listiny skládá se Národní shromáždění, z něhož má být vláda vybrána, z poslanců a senátorů. Chce-li tedy některá vláda o sobě právem říci, že je parlamentní, nesmi být sestavena jen z jedné sněmovny. Je-li sestavení dnešní vlády náhodné, pak to není porušení ústavy. Panuje-li však úmysl nikdy nikoho ze senátu nepojmout do vlády, pak je ústavnost porušena... My vypadáme, jako by členství v senátu bylo nějakou sinekurou ... Než takový senát, raději žádný. “
Snad to nebyl poslední protest, jistě však to nebylo poslední zklamání, jestliže totiž senátoři během doby vůbec nepřestali doufat. Skoro by to bylo pro ně nejjednodušší uspořádání citů, kdyby se vzdali naděje. Neboť ani nikdy příště nebyl žádný ministr vybrán mezi nimi. Neradi slyší analýzu svého postavení, která, má-li být pravdivá, nutně musí být skeptická a nemůže dospět k ničemu jinému než k poznání faktické méněcennosti této instituce. Tichá, avšak vždy přesně fungující zásada, že nikdy ministr nemá být povolán ze senátu, velmi prohloubila tuto méněcennost. Senátoři neměli sil, aby tuto zásadu zlomili. Neměli k tomu sil, jako ostatně ani k mnohým věcem jiným.
Celá Pětka vstoupila tentokrát do vlády a každý její člen vstupoval tam se sebevědomým přesvědčením, že platí právě tolik, co druhý, a že mezi nimi panuje úplná rovnost. Bylo ujednáno, že, jak se dost dlouho již dělo, o každé věci bude dohodnuto kompromisem a že žádná strana nesmí být prostě přehlasována. Proto se dr. Rašín vyjádřil s jistým oprávněním, že tato vláda bude mít pět ministerských předsedů. Při nastoupení Švehlovy vlády byl učiněn jeden z pokusů o zneviditelnění Pětky, a to tím způsobem, že místo ní byla vytvořena jakási Pětadvacítka, která měla převzít její úkoly a pečovat o to, aby koalice byla vedena jednotně a loajálně. Stará Pětka se však brzy vyklubala také z tohoto obalu a zase plně ovládala vládu i parlament. Odsunula všechny ostatní ministry od rozhodujících jednání, jež zanášela do svého pokoje, odkud se pak vracela do ministerské rady již s hotovým usnesením. Následkem toho patřili jejich kolegové ve vládě mezi ty občany, jimž diskuse o politických problémech nejvíce byla ušetřena.
Je pochopitelné, že vláda sebevědomé Pětky cítila se být vyšším útvarem než vlády předcházející a koaliční tisk ji podle toho uctivě uvítal. „Sotva by se nám podařilo za nynějších poměrů sestavit kabinet zdatnější,“ psal jeden list „Definitivní nastolení koncentračního systému,“ psal jiný. „Silná vláda odpovědných politiků“ — tak zněl úsudek obecný. Vskutku byl to kabinet nejsilnějších osobností, a i když mocně někdy tísnil jiné osoby a instituce, nemohlo být ve státním zájmu, aby se tato vláda rychle opotřebovala. Nebylo jasné, co by mohlo přijít po ní. Téměř dva roky čekala Pětka v záloze jako poslední trumf ústavního režimu, jako příslib definitivnosti. Vstupovala-li nyní do vlády, bylo zřejmé, že to má být útvar co největší trvalosti a že necouvne před obtížemi ani před kritikou. Těchto pět mužů se usneslo, že vydrží, jak nejdéle lze.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
Podařilo-li se vládě zastřít něco z těchto nepříznivých úkazů neochotným a rozptýleným uveřejňováním volebních výsledků, nebylo to mnoho platno, poněvadž ihned po obecních volbách došlo na Slovensku k volbám župním, při nichž, jelikož se volilo ve velkých celcích, poměr hlasů musel jasně vystoupit.
