ŠKUTINA, VLADIMÍR - ČESKÝ ŠLECHTIC FRANTIŠEK SCHWARZENBERG

ŠKUTINA, VLADIMÍR

ČESKÝ ŠLECHTIC FRANTIŠEK SCHWARZENBERG

Rozmluvy, Praha, 1990
obálka Milan Cimburek
ISBN 0-946352-7-12

životopis
272 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 505 g

tvrdá väzba

1,50 € stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky *bib14* in *biog*

stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky *bib14* DAROVANÉ

Člen významného šlechtického rodu princ František ze Schwarzenbergu, strýc dnešního ministra zahraničí Karla Schwarzenberga vzpomíná na své dětství, které strávil v prostředí své rodiny i ve společnosti ostatních šlechtických rodů, na své významné předky i na politickou situaci v předválečném Československu. To vše dokládá zábavnými historkami z prostředí své rodiny

Nebožtík u ledu
(Opožděný pohřeb Jana knížete Schwarzenberga)

Jan kníže Schwarzenberg, hlava hlubocko-krumlovské větve a celého rodu (1860—1938), zemřel ve dnech mnichovské dohody. V té době vůbec nepřicházelo v úvahu uspořádání slavného pohřbu, jak se na hlavu nejslavnějšího českého rodu sluší. Proto bylo rozhodnuto tělesnou schránku Jana Schwarzenberga dát zmrazit a počkat na příhodnější dobu.

Jenže příhodnější doba ... než se kdo nadál, obsadil Hitler i zbytky Československa a tak k pohřbu došlo až koncem jara 1939. Do rodinné hrobky v Třeboni.

Na tento pohřeb se František vypravil po Lužnici na kanoi. V Třeboni kanoe vytáhl na břeh a spěchal do Čimelic obléknout se do smutečního obleku.

A když tak jel po silnici z Třeboně do Čimelic, před zájezdní hospodou náhle uviděl stát opuštěné pohřební auto. Funebrácký vůz Pohřebního ústavu města Prahy. Nikde nikdo — jen rakev ležela uvnitř. A poněvadž byl zvědavý, zastavil a nahlédl dovnitř. Zatím co funebráci se posilňovali v hospodě, našel František svého zmrazeného a zvolna roztávajícího nebožtíka strýce v rakvi na odpoledním slunci.

Pak ovšem samotný pohřební obřad do rodinné hrobky na ostrůvku třeboňského rybníka byl přeslavný. Tři století se na pohřbu setkaly. Krumlovská garda, knížecí koruna a žezlo -což je století osmnácté. Z doby, kdy Schwarzenbergové byli zeměpány — ne na Krumlově, ale ve Schwarzenbergu v dnešním Německu mezi Norimberkem a Wůrzburgem. Na rakvi ležela dragounská helma, šavle a zlaté rouno — což bylo typické pro devatenácté století. Přijeli lesníci, posluchači lesnických škol, pražský primátor s řetězem, což reprezentovalo dobu Československé republiky a protože to bylo ještě v době než úřad protektora vyvodil důsledky, že Schwarzenbergové jsou nepřáteli Hitlerovy Velkoněmecké říše, přišli i Němci a zástupci Protektorátu s věnci a hákovými kříži.

Přehlídka v plavkách

Ještě jako student jel František Schwarzenberg s anglickým přítelem horní Vltavu na kanoi. Když přijeli pod Krumlov, zatoužil Angličan po prohlídce krumlovského zámku, vytáhli tedy kanoe na břeh a jen tak, jak byli, v plavkových kalhotech, se vmísili mezi turisty.

Jenže co čert nechtěl, jeden z členů krumlovské gardy mladého prince poznal. Krumlovská garda, to byl poslední přežitek minulých století. To byli vysloužili sloužící, kteří dostali šedé kalhoty, bílé kabátce a vysokánské beranice s obrovským schwarzenberským erbem a posedávali u brány, aby byli k disposici, kdyby . . .

Ono »kdyby« nastalo nyní. Přijel princ Schwarzenberg. Zatroubil se alarm a celá krumlovská garda v uniformách a s beranicemi nastoupila k čestné přehlídce. A zatímco Angličan se dávil smíchy, František v plavkách vykonal přehlídku krumlovské gardy.

Jiná story v plavkách a na kanoi se odehrála na Lužnici pod Bechyní. To jel s Quido Mullerem, po osvobození tajemníkem Jana Masaryka. Jeli sami dva. František nesnášel mokré plavky a tak měl s sebou druhé. Suché. Ale ty byly z vlny a pozdě se zjistilo, že na strategicky důležitém místě je díra, vyžraná od molů. Což při jízdě na kanoi nevadilo.

Pod Bechyní byl skautský tábor. František Schwarzenberg byl jakýmsi »papežem« u skautů. Byl přes duchovní služby -měl na starosti duchovní, faráře, pastory, rabíny — pokud byly na táborech bohoslužby.

Byl weekend a na táboře byli nejen skauti, ale i jejich rodiny na návštěvě. Mimo jiné tam byl ministr Feierabend s manželkou.

František se jim chtěl vyhnout, pádlovali tedy k levému břehu. Jenže bdělí skautíci, držící službu, sledovali každou projíždějící loďku, a ten, který byl zrovna na stráži na břehu, moc dobře poznal náčelníka duchovních služeb a zatroubil.

Skauti rádi nastupují a stavějí se do dvojřadu a trojstupu a jejich vedoucím to dělá potěšení zvlášť před rodiči ukázat baden-powellovskou kázeň. A tak skautský oddíl nastoupil před
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Děkuji, Františku, že jsi, a že jsi, jaký jsi!

MALINČÍK, JÁN - VEĎ SOM JA UŽ CHLAP

MALINČÍK, JÁN

VEĎ SOM JA UŽ CHLAP

Osveta, Martin, 1987
ilustrácie Ondrej Zimka
prebal Ondrej Zimka
1. vydanie, 7.000 výtlačkov
70-029-87 VSJ

beletria, knihy pre deti,
152 s., slovenčina
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, neautorské venovanie na predsádke

1,20 €

*kolha* in *H-kris*

Ján Malinčík sa narodil 5. 1. 1941 v Trstenej. Študoval na Vysokej pedagogickej škole v Bratislave. Pôvodne bol učiteľom, teraz je vedúcim vychovávateľom v Domove mládeže pri Internátnej športovej škole v Banskej Bystrici. Prvé poviedky začal publikovať roku 1976 v rozličných časopisoch (Kamarát, Ohník, Život, Smer a Bojovník).

Zbierka poviedok VEĎ SOM JA UŽ CHLAP je jeho knižnou prvotinou. Tvorí ju dvadsaťdva osviežujúcich príhod a huncútstiev, ktoré spája postava siedmaka Stana, postavených na princípe veselého paradoxu. Bez veľkých slov oslavujú ľudské hodnoty, ako je priateľstvo, vernosť, úcta a obetavosť. Vyznačujú sa čistotou vnímania, živým, vypointovaným rozprávaním, a najmä hlbokou láskou k ľuďom, prírode a k všetkým bežným veciam, ktoré napĺňajú život dedinského chlapca. 

Mám rád deti. Ako učiteľ som pôsobil dlhé roky na dedine, poznám ich život, mentalitu, huncútstva, humor, taký vzdialený dospelým. Sú dobré, hoci ich prejavy niekedy vyznievajú opačne. Majú veľa zlých príkladov. Milujú tajomstvá, pohyb. Sú to športovci, čestní, vážni, cieľavedomí. A je v nich toľko nepoznaného! Aj po rokoch objavujem v nich stále niečo nové, zaujímavé a pekné. Návrat k práci, o ktorú sú najmä mestské deti ochudobnené... Najvážnejšie sú pri hre. Vážne veci vidia humorne. Veľa ďalších tajomstiev som ešte neobjavil, preto ma stále lákajú.“

MLADÁ KAMILA

Ja a Edo sme prišli na Skalicu prví! Bodaj by nie, keď sme dobre trénovali. Koľko potu sme vyliali do prachu nášho dvora! Neviem, či by sa to nemeralo aj na litre. A potom v meste na novom tartanovom štadióne. Tam síce nechodíme tak často, ale potíme sa aj pred behom.

Potľapkali sme naše vrané bicykle, odložili ich vedľa seba do trávy. Trochu sme posedeli, našli si vojakov a hneď sa začala vojna. Kým sa dotiahli ostatní z oddielu Kronika — to je náš pioniersky oddiel — bojovali sme o milých päť. Edovi vojaci začali víťaziť, čo ma škrelo. Čo však môžem, keď mám nanič armádu?

Vedľa nás hučal prales. Možno sa vám toto tvrdenie nevidí, ale tu išlo o skutočný prales, kde rastie najväčšia jedľa na Slovensku. Ďalšia, ešte hrubšia a vyššia už spadla, lebo rokmi prehnila. No táto ju určite tromfne! Piati chlapi sa musia chytiť za ruky, aby ju oblapili! To je hrúbka.

— Fuj, toto som si nemyslel, veď sa roztopím! — fučali chlapci a hneď im bola v pätách Jana. Najlepšia atlétka z oddielu. Bicykel ovláda dobre, nuž nejeden chlapec sa jej dá zahanbiť. A v šprinte by ste ju mali vidieť! Ako čierna gazela. Bola by išla na republiku, ale smola. Tesne pred cieľom sa jej vyzula tretra. To je pech! Dobehla, ale iba tretia. Postupovali iba prvé dve... Ale na rok určite postúpi.

Potom sa zjavili uťahaní ostatní. Ako mačatá. Jaj, kľukatá cesta a tie stupáky — to nie je prechádzka pre sviatočných pretekárov. Celkom svieža došla do cieľa naša fantastická kočka — totiž oddielová vedúca Táňa. Chodí do gympla a vie to s nami. Na jednotku!

— Čo vy na to? Však krásne? — obdivovala nás, ale najmä prírodu. Dedinka pod nami ako stavebnica pre školkárov a taký zráz, až sa ti hlava zakrúti. Ako sme mohli tak rýchlo vybehnúť?

Lenže, čo my neprekonáme?

— Decká, mám pre vás prekvapko! — oznámila vedúca. To prvé slovko si teda mohla odpustiť. Aké decká? Siedmaci a siedmačky boli voľakedy deckami. Dnes sú to chlapi a dámy! Tak nás volá aj triedny. No niekedy sa pritom dosť čudne usmieva...

Ale prekvapenie nás posadilo. Co zasa pre nás vymyslela Tánička?

— Príde medzi nás ujo Tóno, — začala, ale Edo jej skočil do reči:

— Toho poznám. Horár z Pustej. Má takéto psíky!

— Máš pravdu. Je to lesník a bude nám rozprávať o Kamile.

Teraz sme zasa vstali. Keď padlo slovo o Kamile, nedalo sa sedieť. „Naša“ Kamila, sedemnásťročné dievčatko, bola partizánka. Z Ukrajiny. Prišla s oddielom Za slobodu Slovanov. Na Skalici padla.

Keď sme sa sem prvýkrát vybrali, hneď sme si všimli zažltnutú fotografiu na malom hrobe medzi ďalšími na Skalici.

— Veď je to ako naša Táňa! — povedal ktosi. Veľmi sa na ňu podobá a vekom celkom.

Stáli sme vtedy dlho nad jej hrobom a videlo sa nám, že tu nepadla neznáma partizánka z ďalekej Ukrajiny, ale tu leží veľmi milé a blízke dievča...

Na gaziku prihrmel ujo Tóno. Parilo sa z neho i z motora. Bol vysoký a prešedivený, s jasnými modrými očami. Lesnícka uniforma mu veľmi pristala. Nik by mu nehádal vyše šesťdesiat.

Najskôr sme položili k pamätníku a hrobom kvety, potom sme si posadali do tieňa starej hory. Tak tuho rozvoniavali kukučky, že som si spomenul na kyticu, ktorú som raz doniesol mame. Zo samých bielych kvetov. Mama sa vtedy na mňa dlho a akosi mäkko pozerala, až som sa musel červenať.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Veľmi.

ČAPEK, VLADIMÍR - HISTORIE BIBLE

ČAPEK, VLADIMÍR

HISTORIE BIBLE

Advent, Praha, 1990
3. upravené vydanie
doslov Luděk Svrček
ISBN 80-85002-19-1

religionistika, náboženská literatúra, Biblia,
128 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 324 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

3,00 €  *bib14* PREDANÉ
3,00 €  *bib14* PREDANÉ

Bible základem reformace

Znovuodkrytý pramen

Po všech rozbězích a náznacích to bylo konečně vysloveno naplno a vyvozeny z toho všechny důsledky. Nejvyšší autoritou a jediným pravidlem víry a života je Písmo svaté. Znamenalo to převrat a přitom to nebylo nic docela nového. V reformaci jde o to: znovu formovat život a církev podle Božího slova. Písmo svaté zde bylo od začátku, jenže bylo — jak jsme viděli — stále více zlehčováno a odbýváno. Bible se stala z živé knihy knihou mlčící a mrtvou. Byla pohřbena pod nánosem „nálezků a ustanovení lidských“. Reformace ji znovu okryla a učinila ji základem svého díla.

Nerozumíme tomu tak, že se bible stala nějakou neomylnou knižní autoritou proti živé autoritě, že proti římskému papeži byl postaven papež papírový. K takovému pokusu došlo později v protestantské ortodoxii, ale bylo to nepochopení reformace. Nic takového se v reformaci nestalo. K reformátorům mluvil z Písma svátého živý Bůh Stvořitel světa a člověka, jeho Udržovatel a Pán, který k nám přišel na tento svět v Ježíši Kristu jako Spasitel a podmaňuje si nás a posvěcuje Duchem svátým. Slyšet slovo živého Boha pro ně znamenalo být vytržen ze všech viditelných jistot, lidských opor a pozemských samozřejmostí. Boží slovo člověkem otřásá a budí v něm úzkost svědomí a odhaluje hřích — a když už nemá, oč by se opřel a na čem by si zakládal, zvěstuje mu odpuštění z Boží milosti, ospravedlnění a smíření. Boží slovo stojí jako nejvyšší měřítko nad všemi hodnotami a statky tohoto světa a jako svrchovaný neúplatný soudce i nad církví. Bylo poblouzněním středověku, že církev si sama o sobě myslela, že je poslední instancí. Nikoli, i církev může být obžalována a svržena!

Proto znamená znovunalezení Božího slova také nové formování církve. Církev je omylná a je opravitelná. A reformace se pokouší o nápravu, nikoli ve jménu pokrokových hesel, národního programu anebo jen mravní obrody, nýbrž na základě Božího slova. Bohoslužby přestávají být obřadem, liturgií a stávají se místem živého zvěstování Boží milosti v Pánu Ježíši. „Ale my kážeme Mesiáše ukřižovaného.“ (1 Kor 1,23) Svátostí není sedm, ale dvě, poněvadž Kristus ustanovil podle Písma jen svátý křest a svátou večeři Páně; jsou vlastně jen „viditelným Slovem“, zpečetěním toho, co nám je zvěstováno. Kněžství je zrušeno, poněvadž není potřebí prostředníků a obětníků. Jediným prostředníkem, který sám sebe obětoval, je Kristus. Je odstraněno mnišství a světectví: zákon Kristův neplatí jen pro určitou třídu, nýbrž pro všechny lidi stejně atd.

V reformaci je vše soustředěno k jedinému prameni, který byl znovu odkryt. V různých projevech je tato jedinost stále zdůrazňována. Jde o živého Boha, který má být uctíván. Proto jemu samému sláva (Soli Deo gloria). Sklání se k nám v Kristu svou láskou a jen jeho milostí jsme zachraňováni (Sola gratia). Tento Boží dar spasení si nelze vydobýt svým úsilím, zasloužit svými skutky, nýbrž jej můžeme přijmout jen vírou (Sola fide). To všechno se dozvídáme toliko z Písma (Sola scriptura).

Reformace odmítla tradici, kterou církev stavěla vedle bible. Platí jen Písmo. „Ono je soudce, míra a pravidlo.“ V reformačních vyznáních víry (konfesích) se tato zásada uvádí na prvém místě. Připomeňme si aspoň, jak to říkají naše konfese, na nichž dosud stojíme. „Srdcem věříme a ústy vyznáváme, že Písma svátá Starého i Nového zákona jsou beze vší výjimky a neproměnitelně pravá, svátá, jistá a katolická (obecná). A protož neomylně tomu Božímu slovu všecka jiná učení postoupiti a místo dáti mají, a nejsou, nemohou, aniž mají držána být v té hodnosti a platnosti jako Boží slovo.“ (České vyznání z roku 1575) A v Bratrské konfesi z roku 1662 čteme; „V Písmech svátých všechna vůle Boží a cokoli nám k spasení vědě-ti, věřiti, činiti potřebí, vyjeveno a osvědčeno jest, bez čehož žádné spasitelné známosti ani víry ani přístupu k Bohu není.“

Lutherovo poznání

Sto roků po Husovi, který odvážně postavil autoritu bible nad autoritu církve, přichází Martin Luther. S biblí se setkával a oddíly z ní slyšel předčítat už jako student v Magdeburku (roku 1497) i později (po roce 1501) jako posluchač artistické fakulty na univerzitě v Erfurtu. Horlivě ji v latinském znění čítal sám, když vstoupil roku 1505 do kláštera. Ze všech sil se snažil, aby splnil požadavky dokonalosti, které před jeho oči stavělo evangelium. Ale cítil, že to nedokáže, že žádným skutkem, zásluhami ani odříkáním si nezíská spasení. A že tedy jej Bůh musí odsoudit, poněvadž jeho svatost je oheň spalující a nesnese hřích. Luther prožíval v této době

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

A to tím spíše a tím úpřimněji, že všechny vycházejí z jednoho základu, z Písma svatého.

PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU IV.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU IV.
1921-1923

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-039-9

dejiny, história, Československo,
492 s., čeština
hmotnosť: 634 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

predané

*bib14* in *H-kris*
*bib14*his*

ŠVEHLOVA VLÁDA, ČILI VLÁDA PĚTKY

V říjnu 1922 pokládala Pětka konečně dobu za zralou pro svůj vstup do vlády a kabinet Benešův na její pokyn tiše zmizel. 7. října byl uveřejněn jmenovací list prezidentův. Předsedou nové vlády byl ovšem Antonín Švehla, nejsilnější muž a zástupce nejsilnější strany. Je pravda, že sociální demokraté dosud měli největší počet mandátů ve sněmovně, ale každý věděl, že dobrá polovina jich je jaksi ze státních důvodů vypůjčena od komunistů a nikdo se tím nedal zdržovat při posuzování skutečné síly stran. Agrární strana stála již na prvním místě. Ministrem zahraničních věcí byl opět dr. E. Beneš, ministrem vnitra Jan Malypetr. Do ministerstva financí triumfálně vtáhl dr. Alois Rašín, maje hlavu opět plnu dalekosáhlých plánů. Ministrem školství stal se Rudolf Bechyně, ministrem spravedlnosti dr. Josef Dolanský, člen strany lidové a představitel přísnějšího kursu v konfiskační praxi, zejména pokud šlo o výlevy protináboženské. Národní demokrat inž. Ladislav Novák byl ministrem obchodu, Jiří Stříbrný ministrem železnic, Antonín Srba ministrem veřejných prací, Milan Hodža ministrem zemědělství, Fr. Udržal ministrem národní obrany, dr. Jan Šrámek ministrem zdravotnictví a Gustav Habrman ministrem sociální péče. Pokud jde o Aloise Tučného, jenž se stal ministrem pošt a telegrafů, musíme vsunout poznámku, že jeho nespokojenost zdržela o několik dní jmenování vlády. Bylo mu původně nabízeno ministerstvo zásobování, ale shledal to pod svoji důstojnost a působil obtíže až do chvíle, když dr. Franke nabídl mu ministerstvo pošt, pro něž sám byl předurčen, a projevil ochotu ujmout se opovrhovaného resortu zásobovacího. Strana československých socialistů podala sice veřejnosti jakýsi výklad důvodů tohoto sporu, ale poněvadž výklad onen nebyl srozumitelný ani tehdy, když vyšel, nebudeme jej citovat a spokojíme se konstatováním, že ze strany československých socialistů vždy při rozdělování resortů vycházelo nejvíce potíží osobních.

Ministrem unifikace byl jmenován dr. Ivan Markovič a ministrem s plnou mocí pro Slovensko dr. Josef Kallay, jediný úředník v této vládě. Ačkoliv strany měly velkou chuť obsadit každé místo svými straníky, přece se uznalo, že pro správu Slovenska je třeba učinit výjimku. Uznání toto bylo ulehčeno stranám tou okolností, že si vzájemně toto místo nepřály a jedna druhou žárlivě střežily. Jako v minulé vládě, tak ani v této žádný ministr nebyl vybrán z řad senátu, a institucí touto proběhl záchvěv nevole. Nepatrné postavení senátu v politickém životě země projevovalo se čím dále tím zřetelněji. Senátoři se usnesli, že budou aspoň protestovat proti tomuto ortelu, a v nejbližší schůzi senátu přednesl dr. Adolf Stránský tuto ve věci správnou, v praxi však a proti vůli skutečných vůdců naprosto bezmocnou argumentaci:

„Podle ústavní listiny skládá se Národní shromáždění, z něhož má být vláda vybrána, z poslanců a senátorů. Chce-li tedy některá vláda o sobě právem říci, že je parlamentní, nesmi být sestavena jen z jedné sněmovny. Je-li sestavení dnešní vlády náhodné, pak to není porušení ústavy. Panuje-li však úmysl nikdy nikoho ze senátu nepojmout do vlády, pak je ústavnost porušena... My vypadáme, jako by členství v senátu bylo nějakou sinekurou ... Než takový senát, raději žádný. “

Snad to nebyl poslední protest, jistě však to nebylo poslední zklamání, jestliže totiž senátoři během doby vůbec nepřestali doufat. Skoro by to bylo pro ně nejjednodušší uspořádání citů, kdyby se vzdali naděje. Neboť ani nikdy příště nebyl žádný ministr vybrán mezi nimi. Neradi slyší analýzu svého postavení, která, má-li být pravdivá, nutně musí být skeptická a nemůže dospět k ničemu jinému než k poznání faktické méněcennosti této instituce. Tichá, avšak vždy přesně fungující zásada, že nikdy ministr nemá být povolán ze senátu, velmi prohloubila tuto méněcennost. Senátoři neměli sil, aby tuto zásadu zlomili. Neměli k tomu sil, jako ostatně ani k mnohým věcem jiným.

Celá Pětka vstoupila tentokrát do vlády a každý její člen vstupoval tam se sebevědomým přesvědčením, že platí právě tolik, co druhý, a že mezi nimi panuje úplná rovnost. Bylo ujednáno, že, jak se dost dlouho již dělo, o každé věci bude dohodnuto kompromisem a že žádná strana nesmí být prostě přehlasována. Proto se dr. Rašín vyjádřil s jistým oprávněním, že tato vláda bude mít pět ministerských předsedů. Při nastoupení Švehlovy vlády byl učiněn jeden z pokusů o zneviditelnění Pětky, a to tím způsobem, že místo ní byla vytvořena jakási Pětadvacítka, která měla převzít její úkoly a pečovat o to, aby koalice byla vedena jednotně a loajálně. Stará Pětka se však brzy vyklubala také z tohoto obalu a zase plně ovládala vládu i parlament. Odsunula všechny ostatní ministry od rozhodujících jednání, jež zanášela do svého pokoje, odkud se pak vracela do ministerské rady již s hotovým usnesením. Následkem toho patřili jejich kolegové ve vládě mezi ty občany, jimž diskuse o politických problémech nejvíce byla ušetřena.

Je pochopitelné, že vláda sebevědomé Pětky cítila se být vyšším útvarem než vlády předcházející a koaliční tisk ji podle toho uctivě uvítal. „Sotva by se nám podařilo za nynějších poměrů sestavit kabinet zdatnější,“ psal jeden list „Definitivní nastolení koncentračního systému,“ psal jiný. „Silná vláda odpovědných politiků“ — tak zněl úsudek obecný. Vskutku byl to kabinet nejsilnějších osobností, a i když mocně někdy tísnil jiné osoby a instituce, nemohlo být ve státním zájmu, aby se tato vláda rychle opotřebovala. Nebylo jasné, co by mohlo přijít po ní. Téměř dva roky čekala Pětka v záloze jako poslední trumf ústavního režimu, jako příslib definitivnosti. Vstupovala-li nyní do vlády, bylo zřejmé, že to má být útvar co největší trvalosti a že necouvne před obtížemi ani před kritikou. Těchto pět mužů se usneslo, že vydrží, jak nejdéle lze. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Podařilo-li se vládě zastřít něco z těchto nepříznivých úkazů neochotným a rozptýleným uveřejňováním volebních výsledků, nebylo to mnoho platno, poněvadž ihned po obecních volbách došlo na Slovensku k volbám župním, při nichž, jelikož se volilo ve velkých celcích, poměr hlasů musel jasně vystoupit.

MAY, KARL - POKLAD V STRIEBORNOM JAZERE

MAY, KARL

POKLAD V STRIEBORNOM JAZERE
(Der Schatz im Silbersee)

Mladé letá, Bratislava, 1980
edícia Stopy
preklad Teofil Ušák
ilustrácie Teodor Schnitzer
3. vydanie, 40.000 výtlačkov
66-038-80

beletria, román, dobrodružné,
612 s., slovenčina

tvrdá väzba
stav: dobrý

3,50 €

PREDANÉ *kolha*H-kris*
*incom*belx-ger*

Boj o Butlerovu farmu

Obrancov farmy zobudili zavčas rána. Podľa jasnej oblohy sa dalo usudzovať, že deň bude slnečný, veľmi teplý, ba až horúci. V jasnom rannom svetle vyzerala budova farmy celkom inakšie, už nepôsobila takým pošmúrnym dojmom ako v noci. Bola zariadená pre množstvo obyvateľov. Steny boli z pálených tehál. Bolo to stavenisko značne dlhé a široké. Malo prízemie a jedno poschodie. Strecha bola plochá. Okná boli veľmi vysoké, ale pritom také úzke, že sa človek cez ne nemohol pretiahnuť. Toto opatrenie bolo nutné, lebo v tomto kraji sa potulovali lúpeživé hordy Indiánov. Neraz sa podobná osamelá farma musela viacej dní brániť, keď ju obliehali lúpeživí divosi. Tak isto prezieravo bol postavený aj rozsiahly dvor, obkľúčený múrom, v ktorom sa černeli otvory strieľní. Medzi strieľňami boli široké murované výstupky, na ktoré si Obrancovia farmy mohli stať, ak bolo treba strieľať ponad múr.

Neďaleko budovy sa hadila rieka, cez ktorú sa zálesáci a rafteri včera prebrodili. Miesto, kde ležal brod, mohli spoza murovanej ohrady ľahko ostreľovať. Na rozkaz Old Firehanda ešte v noci zatarasili cestu k brodu zásekmi. Lovec urobil i druhé a veľmi potrebné bezpečnostné opatrenie. Ešte v noci nariadil, aby Butlerove čriedy zahnali na pastviny najbližších susedov. Napokon Old Firehand vyslal k Fort Dodge posla, ktorý mal oboch bratov Butlerovcov vystríhať pred trampmi. Veď by sa mohlo stať, že by na spiatočnej ceste vbehli tým lotrom rovno do rúk.

Old Firehand zaviedol svojich druhov na plochú strechu budovy, odkiaľ bol dobrý výhľad. Na východe a na severe sa vlnila trávnatá préria, na juhu a na západe sa rozprestierali nedozerné kukuričné a iné polia, veľmi dobre obrobené.

— Kedy asi prídu Osejdžovia? — spýtal sa Droll.

— Podľa toho, čo náčelník včera povedal, mali by tu už čoskoro byť, — odvetil Old Firehand.

— Nespolieham sa na to. Niekedy indiánskych bojovníkov zvolávajú z veľkej diaľky. A okrem toho sa nevydajú na vojnové ťaženie, kým najprv neodbavia všelijaké ceremónie podľa svojich starých zvykov. Môžeme byť radi, ak sem dorazia napoludnie. Lenže v tom čase môžu byť aj trampi nablízku. Nedôverujem príliš týmto Šajenom a Arapahom!

— Ani ja, — prisvedčil Bill. — Oba kmene nie sú príliš početné a už veľmi dlho nemali v rukách vojnovú sekeru. Nemôžeme sa na ne spoľahnúť. Silnejších susedov tu nemáme, a tak sa môžeme tešiť na dlhé obliehanie.

— Nemusíme sa báť obliehania, lebo v pivniciach sú bohaté zásoby, — oznamoval Old Firehand.

— Ale čo voda? To je predsa hlavná vec! — ozval sa

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

"Howgh!"

WHITE, ELLEN GOULD - DRAMA VĚKŮ 1

WHITE, ELLEN GOULD

DRAMA VĚKŮ 1
PATRIARCHOVÉ A PROROCI
(Patriarchs and prophets)

Ústřední rada církve adventistů s. d. v ČSSR, 1969

náboženská literatúra,
536 s., čeština
hmotnosť: 855 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

1,00 €

*bib14* in *H-kris*
*bib14* in *H-kris*

Jákob a Ezau

Dvojčata Jákob a Ezau, synové Izákovi, měla zcela protichůdné povahy i životní osudy. Tuto protikladnost předpověděl ještě před jejich narozením anděl Boží. Když se Rebeka vroucně modlila a žádala Hospodina o odpověď na svou otázku, oznámil jí anděl, že porodí dva syny, a zjevil jí také jejich osudy. Každý z nich se stane hlavou mocného národa, jeden z národů však bude větší než druhý a větší bude sloužit menšímu.

Ezau miloval již ve svých raných letech zábavy a veškerý svůj zájem věnoval tomu, co právě prožíval. Nesnášel jakékoliv omezováni, liboval si v lovu a záhy si zvolil povolání lovce. Proto byl miláčkem otcovým. Pokojný, mírumilovný pastýř se obdivoval odvaze a síle svého staršího syna, který neohroženě lovil v horách a v pouštích a vracel se domů s ulovenou zvěří pro svého otce a s bohatými vzrušujícími zážitky svého dobrodružného života. Naproti tomu Jákob, hloubavý, pilný a pečlivý, myslící spíše na budoucnost než na přítomnost, pobýval raději doma, kde opatroval stáda a obdělával půdu. Jeho trpělivou vytrvalost, píli a obezřetnost oceňovala opět matka. Jákobovy city byly hluboké a silné a jeho laskavé a stálé pozornosti činily matce větší potěšení než přehnané, ale jen příležitostné projevy lásky Ezauovy. Rebece byl Jákob milejší.

Zaslíbení, kterých se dostalo Abrahámovi a jež byla opětovně potvrzena jeho synovi, pokládali Izák a Rebeka za velký cíl svých tužeb a naději. Sdělili tato zaslíbení také Ezauovi a Jákobovi. Naučili je považovat prvorozenství za věc velmi důležitou, protože zakládalo nárok nejen na dědictví pozemských statků, ale i duchovního prvenství. Ten, kdo je má, bude knězem své rodiny a z jeho potomků vzejde Vykupitel světa. Na nositeli prvorozenství spočívaly ovšem také povinnosti. Ten, kdo nabude tohoto požehnáni, musí svůj život zasvětit službě Boží, musí poslouchat božských ustanovení, jako jich byl poslušen Abrahám. Musí se radit s vůlí Boží při svém sňatku, ve svých rodinných záležitostech a v otázkách veřejného života.

Izák obeznámil své syny s podmínkami a povinnostmi souvisejícími s prvorozenstvím a stanovil, že Ezau jako starší má na ně nárok. Ezau však nemiloval zbožnost a nectil náklonnost k náboženství. Požadavky, které vyplývaly z práva prvorozenství, mu byly nevítaným, ba nenáviděným omezením. Zákon Boží, jenž podmiňoval božskou úmluvu s Abrahámem, pokládal Ezau za otrocké jho. Protože se rád věnoval vlastním zálibám, přál si pouze svobodu, aby si mohl dělat, co by sám chtěl. Štěstí pro něho znamenalo moc a bohatství, hodování a zábavy. Nade vše kladl neomezenou svobodu svého divokého, nestálého života. Rebeka měla stále na mysli slova andělova a lépe než její manžel poznala povahy svých synů. Byla přesvědčena, že dědictví božského zaslíbení bylo určeno Jákobovi. Opakovala Izákovi slova andělova; otcova láska se však zaměřovala k staršímu synovi a Izák se nedal otřást ve svých rozhodnutích.

Jákob zvěděl od své matky o božském sdělení, že prvorozenství má připadnout jemu, a naplňovala ho nevýslovná touha po přednostním postavení, které je s ním spojeno. Netoužil vůbec po otcově bohatství, cílem jeho tužeb bylo duchovní prvorozenství. Jeho nejtoužebnějším přáním bylo obcovat s Bohem, jako činil Abrahám, přinášet za svou rodinu oběť smíření, být praotcem vyvoleného národa a zaslíbeného Mesiáše a zdědit věčnou blaženost, která je obsažena v zaslíbeních úmluvy Boží. Jeho mysl upírala se stále do budoucna, snažíc se pochopit neviditelná požehnání a porozumět jim.

S tajenou touhou naslouchal všemu, co otec vyprávěl o duchovním prvorozenství. Pečlivě uchovával v paměti vše, co o tom zvěděl od své matky. Dnem i nocí se tím jeho mysl zabývala, až se to stalo hlavním zájmem jeho života. Jákob sice kladl věčná požehnání nad časná, avšak nepoznal z vlastní zkušenosti Boha, kterého uctíval. Jeho srdce se neživilo milostí Boží. Domníval se, že zaslíbení, které se ho týká, se nesplní, pokud Ezau bude mít právo prvorozeného, a stále uvažoval o tom, jak by pro sebe zajistil požehnání, které je pro něho tak drahocenné a kterého si jeho bratr tak málo váží.

Jednoho dne se Ezau vrátil z lovu unaven a vyčerpán a požádal o jídlo, které Jákob připravoval. Jákob, který myslel neustále na prvorozenství, chopil se příležitosti a nabídl bratrovi jídlo výměnou za prvorozenství. „Aj, já k smrti se blížím," zvolal bezstarostný, lehkomyslný lovec, „k čemuž mi tedy to prvorozenství?" (1 Moj 25, 32) A za mísu červené polévky vzdal se svého práva prvorozenství a stvrdil to přísahou. Na krátkou chvíli zajistil si jídlo v otcovském stanu, a aby uspokojil svou okamžitou potřebu, vzdal se bezstarostně drahocenného dědictví, jež sám Bůh zaslíbil jeho otcům. Ezau se zajímal jen o přítomnost. Byl ochoten obětovat nebeské za pozemské, vyměnit budoucí statek za okamžitý požitek.

HOFMAN, OTA - LUCIA, POSTRACH ULICE

HOFMAN, OTA

LUCIA, POSTRACH ULICE
(Lucie, postrach ulice)

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice, 1989
preklad Jana Hevešiová
ilustrácie Ondrej Zimka
1. vydanie, 18.000 výtlačkov
ISBN 80-85174-22-7

beletria, knihy pre deti,
176 s., slovenčina
hmotnosť: 480 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, predsádky uvoľnené, neautorské venovanie na patitule

0,50 €

*kolha* (požičané tom. bar.)

Fialové šaty a čierna noc a ešte černejšie ráno chlapca Hamalu.

V tú noc Hamala nespal. Zo starej formely, ktorú našiel v zásuvke písacieho stola, modeloval farebné pruhy a skúšal ich prilepiť na ockov sivý šál. „Ešte sa budú čudovať" mumlal si pritom a myslel tým Luciu a zradnú bandu. Formela sa mu lepila na prsty. Zaliezala mu pod nechty. Bola všade, na koberci, na pyžame, len nie na šále, ktorému navyše vôbec nenapadlo lietať a meniť sa na niečo iné ako na obyčajný šál. Nadránom sa vzdal. Premožený zaspal a zdalo sa mu, že ho niekto budí, trasie ním a vraví:

„Vynikajúci šál. Volal holič, že príde!!!"

„Aký holič?"

„Aký šál?" čudovala sa mamička v tom sne, čo nebol snom. „Profesor Hartmann! Holič ho prehovoril, aby si prišiel vypočuť, ako hráš na klavíri! Máš narodeniny. Usporiadame malú slávnosť. Pozveme deti." Sama si náhlivo skúšala pred zrkadlom priesvitné fialové šaty s mašľou. „Fialové nie, tie by mohli Hartmanna vystrašiť," usúdila. „Asi predsa len čierne, ale v tých zasa vyzerám, ako keby som šla na pohreb. Pripomeň mi, aby som kúpila šľahačku a oriešky" Prezliekla sa do čiernej čipky. „Možno predsa len tie fialové. Vôbec si neuvedomuješ, čo by to znamenalo, keby sa profesor Hartmann rozhodol, že ťa bude učiť..."

„Nie ... Teda trochu áno . . ."

Predstava brnkania na klavíri pred dajakým cudzím dedkom z konzervatória len preto, že si to mamička želá, Hamalu vydesila. Vyliezol z postele a rozhodol sa utiecť pri najbližšej príležitosti z domu do cirkusu alebo dať sa ku kominárom, ktorých obdivoval od malička. Rozhodne to boli narodeniny, ktoré sa začínali viac ako mizerne, hoci obloha bola narodeninovo modrá a slnkom zaliatou ulicou sem uháňala banda vedená Olinou, ale nebola to už jeho

banda, z okna o poschodie vyššie na nich kričala Lucka: „Sypte sa sem! Švihom! Práve teraz vyliezol veľký Richard na záclonu a nemôže zísť dolu, a malý sa premenil na rebrík a dáva ho dolu . . ."

Hamala otrávene ukryl svoj zababraný formelácky šál pod vankúše. Zrazu mu bolo do plaču, hoci po prázdninách mal chodiť do štvrtej

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Na chrbát si vzala červenú aktovku a šla do školy.

CURWOOD, JAMES OLIVER - KOČOVNÍCI SEVERU

CURWOOD, JAMES OLIVER

KOČOVNÍCI SEVERU
(Nomads of the North)

Mladé letá, Bratislava, 1972
preklad Štefan Kýška
ilustrácie Vladimír Machaj
2. vydanie, 15.000 výtlačkov
66-067-72

beletria, dobrodružné, román
196 s., slovenčina
hmotnosť: 440 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

1,20 € PREDANÉ

*kolha* in *H-kris* (požičané tom. bar.)

KAPITOLA XVIII

Stáva sa, že smrť človekom otrasie, ale ho nerozžiali. A tak to bolo s Nanette Le Beauovou. Na vlastné oči videla hrozný osud svojho muža, ale napriek svojej jemnej duši neplakala nad ním, ani si neželala, aby zostal nažive. Napokon ho stihlo, čo si zaslúžil: spravodlivá odplata. A Nanette ani nie tak kvôli sebe ako kvôli dieťaťu nepociťovala ľútosť. Durant, ktorý bol iba o niečo menší lotor než mŕtvy muž, ani nepočkal na modlitbu, neopýtal sa jej, čo má robiť. Vykopal do zmrznutej zeme jamu a pochoval Le Beaua takmer ešte skôr, než telo vychladlo. Nanette to nebolo ľúto. Surovec odišiel. Navždy odišiel z jej života. Už ju nikdy neudrie.

Miki ležal v klietke skrútený na konci reťaze. Od tých strašných chvíľ, keď vytrhol život z hrdla človeka-zvieraťa, ledva sa pohol. Keď Durant odtiahol mŕtvolu, ani naňho nezavrčal. Doľahla naňho úzkostná a neprekonateľná tieseň. Nemyslel na surové bitky, ani na to, že ho Le Beau chcel usmrtiť palicou: necítil bolesť v skaličenom a doráňanom tele, ani v krvácajúcich čeľustiach a zbičovaných očiach. Myslel na Nanette, ženu. Prečo ušla s takým hrozným nárekom, keď zabil človeka-zviera? Nezrazil ju na zem človek, nezvieral jej rukami biele hrdlo, keď Miki skočil na reťazi a prehrýzol mu krčnú žilu? Tak prečo ušla a nevrátila sa?

Ticho zaskučal.

Popoludnie už temer uplynulo a na lesy sa husto spúšťal skorý súmrak severskej zimnej noci. V tom šere sa pred mrežami Mikiho väzenia zjavila tmavá Durantova postava. Miki pudovo nenávidel tohto lovca líšok z okraja veľkej pustatiny, ako nenávidel Le Beaua, pretože svojimi surovými tvárami a ničomnosťou si boli ako bratia. No jednako na Duranta nezavrčal, keď zvedavo Madel do klietky.

„Uch, ty diabol!“ zachvel sa Durant.

Potom sa zasmial. Bol to tichý, strašlivý smiech, spola udusený v hrubej čiernej brade. Mikimu prebehol telom podivný chlad.

Nato sa Durant zvrtol a vošiel do chaty.

Nanette vstala a podišla k nemu. V smrteľne bledej tvári jej horeli veľké tmavé oči. Ešte neprekonala otras z Le Beauovej tragickej smrti, no v očiach sa už zračil akýsi nový výraz. Nevyzerali takto, keď dnes popoludní prišiel Durant do chaty s Jacquesom. Začudovane na ňu pozeral, ako tam stála s dieťaťom v náručí. Bola to už iná Nanette. Durant sa cítil nesvoj. Ako to, že iba pred niekoľkými hodinami sa smelo smial, keď ju muž hanobil hrubými nadávkami — a teraz neznesie upretý pohľad jej očí? Bože! Nikdy si doteraz nevšimol, aká je pôvabná. Vzchopil sa a zvážil svoj plán.

„Nebudete chcieť toho psa,“ začal. „Vezmem si ho so sebou.“

Nanette mlčala. Akoby temer ani nedýchala, keď naňho hľadela. Zdalo sa mu, že čaká na vysvetlenie; a potom mu napadlo, aby si pomohol lžou.

„Viete, na novoročnú slávnosť na stanici Fort O’God mal byť veľký zápas medzi jeho psom a mojím,“ pokračoval, šúchajúc ťažkými nohami. „Preto Jacques — váš manžel — cvičil tohto divého psa. A keď som toho učana — vlčieho diabla — uvidel lomcovať mrežami klietky, pochopil som, že skántri môjho psa tak rýchlo, ako líška skántri králika. Nuž sme sa dohodli — kúpil som ho za dve krížené a desať červených líšok, ktoré mám vonku.“ (Zdalo sa to také pravdepodobné, že nabral odvahu. Znelo to pravdivo a mŕtvy Jacques už nemohol vyvrátiť jeho tvrdenie.) „Teda pes je môj,“ dodal trocha rozjarene,

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

A keď nadíde noc, spí s ním pes Miki.