NOR, A. C.BÜRKENTAL
Naprosto ne román
Josef Hokr, Praha, 1930
edícia Přelom (2)
obálka V. A. Jarola
predhovor A. M. Píša
4. vydanie
literatúra česká, beletria, román, podpis autora,
222 s., čeština
hmotnosť: 253 g
tvrdá dobová preväzba, malý formát
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-5*
Kolem střetů při poválečném scelování pozemků rozvíjí autor obraz běžného života vesničanů a odkrývá třídní i generační spory na příběhu dvou bratrů, svářejících se o otcovské dědictví. V jejich urputném soupeření o majetek zachytil neústupné sobectví tvrdě pracujícího selského člověka, který se v touze po půdě nezastavuje ani před nejbližšími pokrevními svazky a naplňuje život nesmiřitelnou záští. Román odhaluje vesnický život v samé jeho podstatě, živě znázorňuje předválečné vesnické prostředí, zvyky a mravy, vztah k půdě a práci a často velice tvrdé vzájemné vztahy, které dokázaly svými důsledky rozložit nejen rodiny, ale i celé vesnice.
Zajaš více mlčel než mluvil — zamhlenýma očima jen tiše klouzal po podlaze a po několika kusech nábytku jako člověk, jenž mnoho zkusil a jenž s tím nechce na trh před každého.
Zato dr. Lebr byl jen a jen slovo. Slovo a hlas. Mluvil stále, bez přestávky a bez oddechu. Chrlil archy vět jako rotačka. Byl precisní ve vyjadřování. Ani bys mu nehádal padesát, anebo ještě víc. Takhle desítku méně bys jistě řekl.
„A nešlo by to“ — táže se intimně dr. Lebr opět, „když už ses tak rozhod — nešlo by to, nějak se s bratrem dohovořit po dobrém? Na příklad tak, že by tě přijal nějak na statek a že by ti dal nějaký důchod — a ty bys hospodařil s ním? “
„Nešlo by to“ — určitě pronesl Zajaš. Otočil se jak na obrtlíku a s mírným úsměvem prohodil: „Víš — to už je tak krev. “
Chtěl ještě dodat: „Už se mi všecko přejedlo — ještě toto chci zkusit“ — ale zdálo se mu, že není třeba něco takového povědět. Proto zahryzl slova, která už kanula s jazyku.
Dr. Lebr byl Zajašův nejlepší kamarád na gymnasiu a nyní se našli — proto se mu i nyní Zajaš přiznal se svým plánem, že nyní chce se domoci svého podílu na statku bratrově v obci Burkentalu v zdejším okrese a že ten podíl musí být půl statku — musí! — a že bude teď sedlačit a bude na svém.
„Vím — budou velké potíže s bratrem, je neústupný, tvrdý jak já — dvakrát jsem mu už psal, neodpověděl — byl jsem u něho, nepoznal mne, nepromluvil se mnou — půjde to ztěžka, ale musí to jít, “ vypravoval před chvílí dru Lebrovi. Besedovali spolu už hezky dlouho.
Zajaš doznal konečně, že jinak mu není Zajaš více mlčel než mluvil — zamhlenýma očima jen tiše klouzal po podlaze a po několika kusech nábytku jako člověk, jenž mnoho zkusil a jenž s tím nechce na trh před každého.
Zato dr. Lebr byl jen a jen slovo. Slovo a hlas. Mluvil stále, bez přestávky a bez oddechu. Chrlil archy vět jako rotačka. Byl precisní ve vyjadřování. Ani bys mu nehádal padesát, anebo ještě víc. Takhle desítku méně bys jistě řekl.
„A nešlo by to“ — táže se intimně dr. Lebr opět, „když už ses tak rozhod — nešlo by to, nějak se s bratrem dohovořit po dobrém? Na příklad tak, že by tě přijal nějak na statek a že by ti dal nějaký důchod — a ty bys hospodařil s ním? “
„Nešlo by to“ — určitě pronesl Zajaš. Otočil se jak na obrtlíku a s mírným úsměvem prohodil: „Víš — to už je tak krev. “
Chtěl ještě dodat: „Už se mi všecko přejedlo — ještě toto chci zkusit“ — ale zdálo se mu, že není třeba něco takového povědět. Proto zahryzl slova, která už kanula s jazyku.
Dr. Lebr byl Zajašův nejlepší kamarád na gymnasiu a nyní se našli — proto se mu i nyní Zajaš přiznal se svým plánem, že nyní chce se domoci svého podílu na statku bratrově v obci Burkentalu v zdejším okrese a že ten podíl musí být půl statku — musí! — a že bude teď sedlačit a bude na svém.
„Vím — budou velké potíže s bratrem, je neústupný, tvrdý jak já — dvakrát jsem mu už psal, neodpověděl — byl jsem u něho, nepoznal mne, nepromluvil se mnou — půjde to ztěžka, ale musí to jít, “ vypravoval před chvílí dru Lebrovi. Besedovali spolu už hezky dlouho.
.....................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Tam byla krajina už
nestydatě bílá.
