KOLÁŘ, JANMUŽ, KTERÝ TRVÁ NA SVÉM
Rozhovor s Rudolfem Hrušínským
Akropolis, Praha, 1992
obálka Miroslav Pechánek
fotografie Rudolf Adamec, Jan Hrušínský, Josef Janoušek, Břetsilav Kostka, Jiří Kučera, Oldřich Pernica, Jaroslav Skála, Jaroslav Svoboda, Sláva Štochl, Václav Toušek, Miroslav Zajíc
1. vydanie
ISBN 80-901020-5-0
autobiografia, podpis autora,
96 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 64 g
mäkká väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý, podpis Miroslava Pechánka
NEPREDAJNÉ
*arumcz* in *H-6-5*
Jaký byl tenkrát repertoár takové kočovné společnosti?
Byl to český, „vlastenecký“ repertoár. Paličova dcera, Maryša, Vojnarka, Šaldovo Dítě. Potom opereta. Dům u tří děvčátek, Taneček panny Márinky a další podobné kousky. Divadelní společnosti byly rodinné podniky, kde hráli děda s bábou, táta s mámou, strýčkové, tetičky a všechny jejich děti. Jednou jsem s maminkou hrál v Maryše - ona Maryšu, já Francka. Byly to pěkné chvíle. Zpřetrhat svazky s rodinou nešlo, ani když už jsem hrál v Praze. Každé léto jsem se na jeviště k „Červíčkům“ vracel.
Chodilo tenkrát hodně lidí do divadla?
Vyprodáno jsme měli skoro vždycky. Víte, co se mi strašně líbilo? I na poslední štaci přicházeli diváci v černých šatech. Měli většinou jen jedny. Nosili je do kostela, na svatbu, na hřbitov -a do divadla. Byl v tom kus úcty k hercům i k sobě samým. Možná i pocit, že divadlo je slavnost.
Narodil jste se v roce 1920, v třetím roce naší první republiky, ve které jste prožil 18 let. Co vám z té doby nejvíc utkvělo v paměti?
Mé vzpomínky jsou dost matné a nedovedl bych je přesně formulovat. Něco přece jen cítím silně. Jistotu a zázemí, které mi vytvořili rodiče. Spával jsem v proutěném košíku s krajkovou peřinkou a táta mi nad něj zavěšoval portrét Vojana. A Masaryka. Dlouho jsem je choval jako talisman. Už jsem o ně bohužel přišel.
Setkal jste se někdy s T. G. Masarykem?
Jednou jsem ho zahlédl v Sezimově Ústí. Tam jsem v roce 1936 viděl také Eduarda Beneše. Obě sestry Masarykovy k nám chodily každý večer na představení.
Jak se žilo za první republiky?
Já jsem si žádné finanční starosti nepřipouštěl. Otec měl po příchodu do Prahy 1200 korun měsíčně a živil z toho celou rodinu. Jak to dělal, nevím.
Jaké jsou dnešní herecké příjmy? Jejich údajná výše vzbuzuje spoustu závisti...
Myslím si, že úplně zbytečně, protože každý řezník si vydělá mnohem víc. Ale nezávidím mu to.
...............................................................................................................................................
... posledná veta ...
Aby sa strom znova stal stromem, řeka řekou a
člověk člověkem.
