ZAHRADNÍK - BRODSKÝ, BOHUMILTEN DRUHÝ / TROSEČNÍK
dva romány
Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, Praha, 1928
edícia Nové sebrané spisy Bohumila Zahradníka-Brodského (59)
"souborného vydání svazek LXXX"
literatúra česká, beletria, román, podpis autora,
492 s., čeština
hmotnosť: 473 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-5*
»Žes konečně přijela, « povídal líbaje ji a vroucně ji objímaje. »Po druhé tě nepustím. «
»Však já bych nerada také odjížděla, « povídala, vsunujíc svou ruku pod jeho paždí. »Už se na mě nehněvej, mnoho jsem v těch dnech úzkostí zažila a veliká starost se mne spadla. Ani ti nemohu vypověděti, jaké to byly dny, než jsem nabyla jistoty, že nám maminka neumře. «
»Věřím, věřím, vzpomínal jsem si a sám jsem tu prožil také hořké dny, « povídal významně.
»To jsi hodný, žes měl se mnou soucit. Maminka často říkávala, co děláš a jak se ti vede. Má tě ráda a povídala, až dá statek bratrovi, že se k nám odstěhuje."
»Jen ať maminka přijede, « přikyvoval Veloch. »Aspoň mně by bylo veseleji. Máš, Terko, něco pro mladou paní k jídlu? «
Terka teď vyběhla a chytajíc ruku Cilčinu, líbala ji horlivě.
»Mám, pantatínku, udělala jsem kuřátko, « povídala nakloňujíc hlavu a nevinně se usmívajíc.
»Jakpak jste tu hospodařila? « tázala se jí Cilka laskavě.
»Já nevím, jak byli starý a mladý pán se mnou spokojeni,« řekla starostlivě.
»Dobře to vedla, všechno bylo v pořádku, « pochválil Veloch. »Tak běž a připrav na stůl, aby se mladá paní posilnila a odpočinula si. «
Rudolf, když Terka se objevila, zbledl a úzkost ho chytila. Ach, ta je jeho probuzeným svědomím. Marně v posledních dnech se ujišťoval, že už je klidný, že už je jeho nitro pokojno. Jako skrytá rána ozvalo se utrpení, jakmile Terku spatřil, a teď, kdykoliv se na ženu podívá, vždycky se mu vyhoupne před očima vzpomínka na osudný večer a s ním se dostaví všechny ty děsivé představy, které ho pronásledují. Musí se ženě vyznat, musí jí poctivě a lítostivě žalovati, čím se na ní prohřešil.
Teď arci bude mlčet, nesmí hned na uvítanou takovou bolest ženě způsobit, ale až se trochu zotaví, bude povídat, ať už třeba Cilka na nějaký čas se naň rozhněvá.
U stolu se mu ulevilo. Cilka jala se vypravovati o nemoci matčině, a Veloch horlivě se dotazoval po podrobnostech, přál si věděti, jak tam žně vypadají, jaká úroda je v lepším kraji a chlubil se, Že i oni jsou letos požehnáni. Dítě cestou unavené usnulo a manželé dříve než jindy šli na odpočinek.
Když osamotněli, Cilka vzrušeně muže objala a vroucně se k němu přivinula.
»To jsem se na tebe navzpomínala, « přiznávala se všechna láskou rozechvěna. »Chápala jsem teprve, jak jsi mi drahý a jak velice tvé lásky potřebuji. Také jsi si na mne vzpomněl? «
»Jak bych nevzpomínal, « povídal, zakrývaje rozpaky, »a umínil jsem si, že tě už nikdy na dlouho nepustím.«
»Ani já bych už na tak dlouho nejela. Víš-li pak, že jsem se o tebe bála? Dříve mi to přišlo bláhové na tebe žárlit, ale teď jsem žárlivá. «
Její hlas se chvěl láskou a touhou po milovaném muži, a on cítě její pevné přitisknutí rámě, rozuměl, že její slova nejsou prázdným zvukem.
»Na koho bys byla žárlivá, « nutil se do smíchu a vyhýbal se jejímu pohledu.
»Jsem žárlivá. Vy mužové máte různé rozmary a klamete ženu, aniž pochopujete, že oklamaná žena nikdy nemůže zradu zapomenout a oželet. «
.............................................................................................................
...posledná veta ...
A jako občasné bouře
sice větve stromu ohnou a snad někdy haluze poškodí, že sice bouře životní
mnohé srdce ve statku sevře a zkruší, ale nezlomí a nevyvrátí.
