JAHODA, JOSEF
MĚSTO 4000 OBYVATELŮ
povídky
Jos. R. Vilímek, Praha, 1924
edícia Vilímkova knihovna (217)
literatúra česká, próza krátka, beletria, poviedky, podpis autora,
232 s., čeština
hmotnosť: 305 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: výborný, zrejme dobová preväzba
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-5*
HROBNÍ MELANCHOLIE.
Objevil se v našem městě jako by najednou ze země vyrostl a když se za tím nápadným člověkem lidé zvědavě ohlíželi a vyptávali se, kdo to asi je, tož už pan Sandr bydlel na dobytčím náměstíčku nazad v prvním patře v malinké sekničce u stařičké slečny Pejskrové.
Lidé se právem za ním zvědavě dívali. Byl postavou velmi nápadný, měl velmi krátké, brkavé nohy, ramena jako k bokům seříznutá a nesmírně dlouhý obličej s ploským nosem, s dlouhou špičatou bradou a přimhouřenýma očima. Nosil dlouhý, šosatý kabát a na hlavě vysoký klobouk tvrďák. Byl stále do kabátu upiatý, ruce v kapsách, hlavu k prsům schýlenou, a krátké nožky jako by chodily po podpatkách a neustále o něco brkaly.
U slečny Pejskrové nejedl, do hostince na stravu také nechodil — ale lidé si všímali, že denně se stravuje u hokynářky a vychází od ní s pytlíčky a s naditými kapsami. Teprv hodně později se lidé dozvěděli, že si pan Sandr kuchtí sám. A nejen kuchtí, také že si pere, stele, zametá, uklízí, zem meje — zkrátka podivný človek! A s nikým nic! Nikoho nepozdravil, s nikým se nezastavil, s nikým nepromluvil. Nevědělo se, z čeho žije, čím byl, odkud byl, proč přišel do našeho města, proč žije takovým divným, podle úsudku našeho města nepořádným životem — záhadný člověk!
Zvědavé vdovy a zestárlé slečny zajímaly se o pana Sandra hlavně proto, že pravidelně chodil na hřbitov, tak pravidelně, že nevynechal jediného dne, aby nebyl na hřbitově.
Ty městské vdovy a zestárlé slečny chodívaly také na hřbitov, to byla jejich promenáda, jejich parlament, jejich park. A tam vídaly podivného pana Sandra podivně se chovat.
A proto se dotazovaly slečny Pejskrové, co to má za nájemníka, není-li snad trochu na smyslech pomatený, takový tichý, neškodný blázínek, nebo, jak se delikátně říkalo, fantast.
Stařičká slečna Pejskrová upřímně řekla, co věděla. Že pan Sandr jí říkal o sekničku, že pořádně platí, ale že v jeho sekničce vůbec ještě nebyla a že pana Sandra třeba čtrnáct dní nespatří. Mluvila s ním dvakrát — jednou mu ukazovala, kde je pro její kvartýr dřevník, podruhé ho upozornila, že se kamna čistí z chodby.
Vyptávaly se jí, zda za panem Sandrem někdo přijíždí — slečna Pejskrová nikoho neviděla. Byla celý den zaměstnána svou zamilovanou korálkovou prací, její pokoj byl plný nejrůznějších ozdob, všechno bylo korálky pošité a vyšňořené. I přikrývku na postel měla celou pošitou spletenými korálkovými ornamenty — tajně jí říkaly: korálková slečna.
......................................................................................
... posledná veta ...
A víc už pan centrální rada nedopověděl.