DOUSKOVÁ, IRENAO BÍLÝCH SLONECH
Druhé město, Brno, 2008
ilustrácie Lucie Lomová
1. vydanie
ISBN 978-80-7227-276-1
beletria, próza krátka, poviedky, podpis autora,
130 s., čeština
hmotnosť: 213 g
tvrdá väzba s prebalom, malý formát
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz* in *H-6-5*
Předchozí knihy Ireny Douškové Hrdý Budžes či Oněgin byl Rusák se proslavily nejen jako literární lahůdky, ale mají úspěch také na divadle. Nová autorčina próza je menšího rozsahu.
Děje se odehrávají v nedávné minulosti v obci kousek od Berouna. Během jednoho týdne se v kratších, propojených částech naplňuje známé dětské rozpočitadlo „Štěstí, neštěstí, láska, manželství, panenka, kolébka, hraběnka, smrt“. Próza má jemně baladické ladění. Atmosféra jakoby evokuje rozvlněný letní vzduch nad rozpáleným asfaltem, z něhož nenápadně probleskuje pravé vypravěčské umění.
Podzimek ho po schůzi poslal nahoru, že si s ním pak ještě promluví. Na stranický buňce, nebo jak tomu říkali, nesměl zůstat nikdo nepovolanej. Jenom Podzimek, jako předseda, tajemník Fend, pár dalších chlapů, který neznal jménem, a ta tlustá Švejnohová, o který mu řekli, že je učitelka. Musel samozřejmě poslechnout, neměl už ale vůbec nic na práci a knížku dočetl už někdy před obědem. Pěkně otravná brigáda. Otčímův nápad. Pěkně pitomej, jako všechny jeho nápady. Nejhorší byl ten naprostej nedostatek činnosti. Všechno, co mu uložili, měl za chvíli hotový a víc práce pro něj prostě neměli. Marně se dožadoval další. Brzy pochopil, že jim se svou pilností jde pěkně na nervy, a nechal toho. Nebyl takovej vzorňák, ani se tím nechtěl nikomu zavděčit, akorát že to nicnedělání bylo k nepřežití. Vyřizoval vzkazy, běhal jim i pro svačiny a vařil kafe. Dokonce i trochu poklízel. Ale to všechno bylo málo, ani polovinu pracovní doby nedokázal zaplnit a nikdo to po něm ani nechtěl.
„Tak si na chvíli někam zajdi, “ posílala ho Šecová, jen aby na ni pořád nezíral.
Sama neměla co na práci, tak co proboha s ním. Jenomže kam? Tady...
„Na, vezmi si zákoník práce a někam si s ním zalez, “ navrhoval mu Fend. „To se ti bude hodit. Chceš jít přece na práva. “
Jindy mu zas strkal ústavu nebo nějakou vyhlášku. Těch tam měli hromady.
„A kdy mám přijít? “
„Až to pořádně prostuduješ. Žádnej spěch. “
Většinou s tím šel do lesa. Vydrápal se nahoru na Ostrý, až k triangulačnímu bodu, chvíli koukal do kraje a pak se posadil pod borovici.
„Všechna moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu. “
Jarda kolem sebe žádnej pracující lid neviděl a bylo mu to upřímně líto. Nedalo se to skoro vydržet.
„Práce v socialistické společnosti je prací ve prospěch celku a zároveň ve prospěch pracovníka samého. “ Práce — pořád práce — jen kdyby nějaká byla. Práce kvapná, málo platná, to tam měli dát, tím se to všechno zřejmě řídilo. Dál než k práci ve prospěch celku se většinou nedostal. Buďto usnul, nebo se posadil na triangulační patník, zapálil si, díval se dolů do vsi na trpaslíky, jak tomu říkal, do polí a dál na protější svahy a na skály daleko za kostelem a za rybníkem. Ves mu někdy připadala jako zrcadlový obraz sebe sama. Nahoře kostel — dole kostel, nahoře rybník a dole rybník. Jako karta do mariáše. Už bylo po žních. Kouřil a díval se, jak se nic neděje. Jenom vzduch nad rozpáleným asfaltem se chvěl a rozostřoval obraz.
Čas bez času a všeho do času.
A... V hlavě se mu řadily rýmy. Když se mu povedla báseň, zapsal si ji do maličkého, osmerkového sešitku, který nosil pořád u sebe, v zadní kapse kalhot. Básně byly to jediné, co ho smiřovalo se stupiditou světa i vlastní existence. Verše, které přečetl, a verše, které napsal. Ty hlavně. Do těch vkládal veškerou naději. Nebylo jí mnoho, ale přece jen existovala.
..............................................................................................................
... posledná veta ...
Nadzvedl
prach, brouky i odřezky slámy a hnal to všechno směrem k podzimu.
