ŠKUTINA, VLADIMÍRTAK UŽ JSEM TADY S TÍM VÁPNEM, PANE WERICHU!
Rozmluvy, Praha, 1990
ilustrácie Jan Kristofori
obálka Jan Brychta
5. vydanie
ISBN 09-463-5263-1
literatúra česká, próza krátka, humor, podpis autora
160 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 173 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz* in *H-6-2*
Po návratu z Monte Carla jsme hned začali pracovat na druhém dílu. Ale nejen na něm. Bylo to období, kdy Jan Werich sypal nápad za nápadem, byl plný elánu a pracovního nadšení. Koncepce druhého dílu už byla hotova a připravena k natáčení, když nám to zkomplikovaly obyčejné železniční závory.
Jak vlastně vznikl ten nápad "s těma šraňkama"? Nebo se říká správně česky s těmi závorami? Či snad s těma závorama? - Tyhle jazykozpytné hlavolamy ponechal Jan Werich Ústavu pro jazyk český a říkal "s těma šraňkama".
To jsme jednou v polovině února jeli s panem Werichem Dejvickou třídou a chtěli jsme jet přes Valy k Chotkovým sadům. Jan Werich mi chtěl v Chotkových sadech ukázat tak zvanou «mramorovou tlačenici*, jak s Jiřím Voskovcem říkali Maudrově sousoší z roku 1913, znázorňujícímu všechny postavy z díla Julia Zeyera. Mělo to být do pořadu o pražských sochách, který ne vinou naší ani vinou Čs. televize už nikdy natočen nebyl. (Dá-li mi příroda zdraví a budou-li i jinak příznivé okolnosti, snad se ještě podobný pořad natočí. Stejně tak jeho zahraniční pokračování. Jan Werich znal výborně římské dějiny a všelijaké ty zkazky a historky o římských imperátorech. V Římě na Foru Romanu jsou sochy a busty většiny římských císařů, imperátorů a vladařů. Pan Werich snil o jakýchsi apokryfických disputacích s císaři. Já, že bych vždycky řekl, kdo je to — ta socha či busta, stručně vyložil historická fakta, a pan Werich by se s tím imperátorem hádal, co dělal blbě a jak špatně vládl, že to všechno vedlo k rozpadu římského imperia. To byl velký životní sen Jana Wericha — tyto televizní rozhovory se sochami na Foru Romanu. „Kdyby nic, tak ty rozhovory s pražskými a římskými sochami se musí natočit, ” řekl mi pan Werich, když ležel ve střešovické nemocnici. „A kdyby se se mnou, nedej příroda, něco stalo, pane Škutino, natočte to přesto! Vy víte, jak jsem to chtěl dělat. ” A protože to vím, beru to jako životní úkol. Jako memento. )
Jeli jsme tedy Dejvickou a Jan Werich za jízdy v autě předváděl, jak mezi ty postavy na sousoší vleze, jak mu bude jen vykukovat hlava a bude vyprávět, že Chotkovy sady založil v roce 1833 Nejvyšší purkrabí hrabě Chotek na místě skládky dříví.
Na konce Dejvické ulice akorát spustili závory. Museli jsme zůstat stát. Pan Werich povídá:
„Dávejte pozor, pane Škutino. Já vám budu povídat anekdoty, a ne žádné slovní hříčky. Pořádně dlouhé anekdoty. A schválně, kolik jich napovídám, než ty šraňky vytáhnou nahoru... ”
Dovyprávěl jich třináct.
A zrovna, když dovyprávěl třináctou a závory neboli šraňky šly nahoru, podívali jsme se s panem Werichem na sebe, rozesmáli jsme se a aniž jsme si řekli slovo, věděli jsme, že ten nápad s vyprávěním anekdot u spuštěných závor použijeme. Pak jsme ty anekdoty, vyprávěné u spuštěných závor na různých místech Prahy, rozstrkali a rozstříhali mezi jednotlivé episody druhého dílu seriálu "Přiložte životopis" - jestli se račte pamatovat.
.....................................................................................
... posledná veta ...
A děkuji Vám!
