PAMÁTNÍK JAROSLAVU JEREMIÁŠOVI
O. Štorch-Marien, Praha, 1919
edícia Aventinum
1.100 výtlačkov
životopisy, hudba, podpis autora
192 s., čeština
hmotnosť: 221 g
tvrdá väzba, malý formát, dobová preväzba
stav: dobrý, voviazaná obálka
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-2*
Milé dítě!
Projel jsem maličký kousek země a poznal jsem toho tolik, že nestačím vše zažít. Jsem tak roztříštěn přívalem dojmů povahy nejrůznější, že budu potřebovat dlouhý čas — až se vrátím domů — abych se uklidnil a učinil se možným k práci. Proto také budu pospíchat do Čech; jest mně již líto času. Pracovat nelze! Vždy po cestách a po silných zážitcích vůbec dostavují se mně doma nejmocnější inspirace. Jsem žádostiv sám, co bude výsledkem této cesty. Potřebuji teď opravdu velmi pomoci, abych v další práci stoupl o sféru výše, než jsem byl při práci „Starého krále“ toho díla, které jest mně nesmírně a nevyslovitelně drahé. Plánů mám mnoho a velikých, ale také nesmírně těžkých. Proto jsem spokojen, neboť v takovém stavu, v jakém jsem teď právě, ve stavu jistých pochyb o rozvoj svého myšlení a cítění, mám jednu jistotu: že mne nic nesvede z dráhy dávno vytčené, že se nemohu státi pohodlným.
Prahu jsem opouštěl velmi rád, ač jest mně jako město nejmilejší ze všeho na světě. Umělecké a zvláště hudební poměry jsou tam takové, že potřebuji revolucionáře nutně a nevyhnutelně. Ten tam chybí. Já jsem příliš mlád a ne dosti kvalifikován, abych si mohl dovolit to, co chci a co si dovolím velmi brzy: Jednou dupnout a ticho. — S ohromnou radostí jsem přijel do Mnichova a zůstal jsem tam 10 dní. Nemohl jsem se s tím roztomilým městem a jeho nahromaděnou kulturou rozloučit. Z opakoval jsem si všechny obrazárny a musea, navštívil jsem všechna divadla i koncertní sály a všude jsem byl skoro víc doma, než v Praze. Měl jsem náhodou také štěstí být v Mnichově právě při otevírání výstavy německého sochaře Hoetgera, jehož umění se mi sice nelíbí, jest příliš akademické, ale bylo mně jakýmsi prostředkem k seznámení se s mnohými velmi důležitými lidmi. Byl jsem totiž zván k matinée a tam jsem poznal osobně německého malíře Kogana vedle sochaře Hoetgera, francouzského futuristu Fauconiera, hudební kritiky dry a prof. Neissera a Rohra, spisovatele Raffaye a jeho choť, výtečnou herečku (Češku) a zejména dvorního radu Kocha, majitele „Kunst und Dekoration“, který si mne hrozně oblíbil a chce, abych byl povolán do Darmstadtu ke dvoru do Kunstlerkolonie jako Hofkammertonkunstler, což by byl pro mne velmi pohodlný život, bez starosti bych mohl komponovali, ale přece bych si to rozmýšlel. Pracoval jsem, to se ví, silně o přijetí mé opery v Mnichově a jest to na velmi dobré cestě. To by byl rekord, na který by česká hudební veřejnost zůstala koukat v němém úžase, neboť byl bych první český komponista, operní ovšem (vyjma Smetanu) za hranicemi. Dá to ještě moc práce, ale jít to musí!
Z Mnichova jsem jel do Norimberku. Nevím, znáte-li to jedinečné město. O tom nelze psát a mluvit. Kdyby tam nejezdily tranwaye a automobily, zapomněl by tam člověk na dnešní tak zvaný moderní, ale řekněme hnusný způsob života. Vše — lidé, jejich zvyky, společnost atd. jest tam staré, ryzí a poctivé. V hospůdce Hanse Sachse a Alberta Durera jsem snil o tehdejším životě a upřímném nadšení a zbožné víře pro krásu. Germánské mu-
.......................................................................................................................
... posledná veta ...
Tolik bylo třeba říci o tónomalbě.
