ŠKÁBA, JAROSLAVBOXEŘI V ŠANHAJI
Alois Srdce, Praha, 1938
edícia Srdcovy knihy dobré nálady (17)
ilustrácie Vlastimil Rada
beletria, román, humor, literatúra česká, ex libris
198 s., čeština
hmotnosť: 291 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, bez prebalu
NEPREDAJNÉ
*arumcz*h-tv-4/3*
Autor vypráví rozmarné historky a osobní vzpomínky na zážitky českých námořníků na křižníku "Franz Josef I." plavícím se r. 1905 do Šanghaje a na pobyt námořníků v Šanghaji na sklonku tohoto roku. Kniha má od začátku do konce humorný ráz, líčí těžký život námořníka a končí Silvestrem, kdy vyšší šarže oslavují a prostí námořníci pijí jen na zapřenou.
DŮVĚRNÝ RAPORT PANÍ KONSULOVÉ.
Za malou chvíli po přečtení rozkazu je celá česká klapa opět v kuchyni a všichni kvartýrmajstři to jaksi přehlížejí. To dělá všechno protekce.
„Tak se mi zdá, že to máme dnes s Amerikány nahnutý! Co tomu říkáte? “ zahajuje rozpravu Lojza.
„Ba jo, mládenci, barometr nám padá na ,zero‘ (nulu), jak říká náš navigační důstojník Hahn, může z toho být pořádný tajfuníček! Jak se ceníš, Nanynko? “ doráží na mě Polda. „Heleď! “ usazuji ho. „Já se ještě docela nic necením, to se snad budeš zítra cenit ty, až ti budou krátit o pár coulů uši! “ a napřahuji na něj velkou vařečku, kterou mám celý den v ruce. Je to vlastně celá moje práce, ostatní dělají Číňani.
„Čujete mutrie bruty! Neblbněte tady! Já myslím, že dnes by za nás všechny dohromady nedal náš zloděj dišpenzér ani kvarat vína! Tady se jedná o to, když máme zas zostřenou službu, zda se nám podaří jít dnes večer na vostro. Přece nenecháme Vencu Pevnýho čekat s tatádama u pana Luidži Fremanteliho nadarmo, ne? “ okřikuje nás Skoba. „To půjde ztěžka, kluci! Ale já mám nápad! Pozveme si ty Amerikány sem k nám a tady v kuchyni je odděláme, nemají-li to taky zplichtěno s tím rozkazem! “ dává návrh Fiedler. Návrh stojí za uvažování, zjišťujeme však, že je neproveditelný. Dorozumět se s Amerikány a propašovat je k nám, to by šlo, máme však zostřenou službu, to znamená, že žádný nesmí spát, leda snad někde povesenej za jednu nohu na futře jako netopýr. Několikrát za noc bude „nastoupit“ a hlášení, že jsou všichni na svých místech, kvartýrmajstři a hlavně kadeti budou stále běhat, aby někoho nachytali. Co kdyby si vzpomněl sám Štechr, docela jistě by nás v kuchyni našli. On nadělal jeden Amerikán, Venca Pevný, dost velký rámus sám, natož kdyby jich přišlo hned šest.
„Co budeme tedy dělat? “
„Půjdem si k Štechrovi pro foršus a řekneme, že si chceme koupit svíčičky na stromeček! “ dí zasněně Skoba.
„Hele, Skoba se stává sentimentální! To bys mohl říci hned, že si chceš koupit reservní nos a sajtnklívry. Když můžeme mít reservní kartáče, proč ne taky skoby? Ale takovou vokurku červenou, jako máš ty, bys v celé Šanhaji ani nedostal
— ledaže by sis koupil nějaký velký banán! “ ryje znovu Pepíček. „Tuhle Lojza by ti ho mohl hned zranžírovat na extra! “
„A pak ti ho bocman protáhne ,parankem‘ (kladkou) a máš ho vyžehlený, “ přicházím také s troškou do mlýna.
Skoba se vytrhuje ze snění, ohmatává si svou skobičku, jako by ho bocman za ni už držel a povzdechl:
„Imate istinu, pantigáni! (máte pravdu, krysy). Tak počkáme do večera, snad přijdou ještě jiné rozkazy a budeme zas svinovat plachty, možná, že si to boxeři zatím rozmyslí! “
„Máš pravdu, ale tohle mohl říci němej taky!
— Entr aut! “ — (vzhůru do lanoví) zakončuje
....................................................................................
... posledná veta ...
A nyní zase na moře!
