ZIEGLOSEROVÁ, ANNAÚSMĚVY
Črty a humoresky
Emil Šolc, Karlín, 1918
literatúra česká, próza krátka, podpis autora,
96 s., čeština
hmotnosť: 183 g
tvrdä väzba (dobová preväzba), malý formát
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-5*
NA LETNÍM BYTĚ.
Když se paní Karla Vaňková měla vypraviti na letní byt do vesnice nedaleko Prahy, byla velice zle naladěna.
Na ves!
Co je na vsi? Slunce, vzduch, příroda. Ano, ale není tam možné uplatnit sedm klobouků a všechny letní, vzdušné, krásné šaty. Pro koho tam nosit prolamované punčochy a filigránské střevíčky?
Toho všeho bylo jí nesmírně líto.
Neboť ves byla málo utěšeně hezká, táhla se do vršku, na kterém byla louže, z níž vytékal pramének kalné vody a brázdivě tekl širokou strouhou celou vsí.
Nebyl to ani potůček, neřku-li potok! Do lesa dobrých deset minut poli, v slunci a parnu!
Vypočetla všechny tyto stinné stránky svému choti, ale ten trval na tom, že zrovna tam v té pitomé vsi chce ztrávit svoji dovolenou.
Za nevlídných pohledů paní Karly a ignorančního pohvizdování pana chotě, ubytovali se v jediné hospůdce a šli si dokonale prohlédnouti vesnici. Na cestě seznámili se s panem řídícím, s panem starostou a přidal se k nim student z Prahy, jenž tu byl u rodičů.
Paní Karla se neustále pošmourně dívala a pohrdlivě stahovala rty v úsměv.
Šli kolem hospody do lesa, když tu náhle vyletel jako sivý holub mladý, svižný syn nejbohatšího sedláka ze vsi, Pepíček Jirotka.
Utřel si rukávem rty a vousiska, na nichž mu seděla pěna piva. A rychle pospíchal ke kovárně, aniž by si valně povšiml nových obyvatel vesnice.
U kovárny se zastavila paní Karla i její choť, neboť se jim tam naskytla podívaná. Kovář nemohl okovat tvrdošijnou mladou kobylu. A tu se Pepíček proslavil, neboť on svým důmyslem dovedl koně udržet v pokoře a za jeho přispění bylo konečně hříbě okováno.
Ovšem, slunce pálilo a nebyla to malá dřina. A proto byl Pepíček všecek rozhořený v osmahlé tváři. A oči se mu nějak leskly!
Povšiml si, že krásná jemná panička z města se na něho dívá s obdivem, že jí mizí zarputilý, pohrdavý úsměv se rtů a že se na nich kouzlí usmívání jako jarního sluníčka.
Cítil se hrdinou dne!
Bože, kdy se to na vsi přitrefí! A to ještě, když se někdy při příležitosti vyznamená o pouti nebo posvícení jako nejlepší tanečník, piják, anebo třeba i vítěz v malé šarvátce, nevidí ho nikdo tak dokonalý, jako je tato krásná paní. A najednou jeho úspěchu přihlíželo tak vzácné publikum!
Pepíček cítil, jak jej hladí pohledy cizí paní.
A paní Karla najednou seznala, že vlastně ta ves není tak docela bez půvabu...
A bylo souzeno osudem, že se paní Karle na vsi dokonale zalíbí.
Večer, když si choť zasedl ke kartám s panem řídícím, starostou a studentem, vytratila se vždy na za-
...............................................................................................................................
... posledná veta ...
"Jistě!"
"Jistě!"
