HERRMANN, IGNÁTOTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA
Drobné příběhy ze života spořádané pražské rodiny
F. Topič, Praha, 1925
edícia Sebrané spisy Ignáta Herrmanna (2)
13. "prohlédnuté a poopravené" vydanie
beletria, román, literatúra česká, podpis autora,
421 s., čeština
TCHÁN KONDELÍK A ZEŤ VEJVARA
Drobné příběhy ze života spořádané pražské rodiny
F. Topič, Praha, 1929
edícia Sebrané spisy Ignáta Herrmanna (3)
11. vydanie "podle poopraveného devátého"
beletria, román, literatúra česká, podpis autora,
464 s., čeština
hmotnosť: 1067 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, dobová preväzba, dve knihy zviazané spolu do jedného zväzku
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-5*
IX. Sylvestr páně Kondelíkův.
Od osudného výletu po vodě dlouho se neudálo nic pamětihodného v rodině páně Kondelíkově. Mistr měl právě toho podzimu plné ruce práce, aby vymaloval hezkou řadu nových domů, které od jara na Vinohradech a tu a tam i v Praze vyrostly a v termínu listopadovém měly býti hotovy k obývání.
Trhlo to na pana Kondelíka. Chodil stále s plnými kapsami náčrtků a rozpočtů k podnikatelům staveb nebo ke stavitelům, s náručí nových šablon po domech, kde už měl práci rozdělanou, nebo zase obíhal štětkáře a závody s barvami, nakupovávaje náčiní a čerstvých zásob klihu, barev, bronzů. Pan Kondelík velmi rád pracoval „se zlatem“ — arci jen v prvních, nanejvýš ve druhých patrech, pokud na to stavebníci věnovali; pro partaje ve třetích a ve čtvrtých poschodích stačila šmolka a ty docela obyčejné okry.
A. byly dokonce chvíle, kdy musil mistr sám ruku přiložiti, aby pokoje vyměřil, rozdělil, výzdobu stropů naznačil.
Po takovýchto „manévrech“, jak tomu mistr říkal, pronášel k Vejvarovi, když se s ním setkával v Besedě:
„Vidíte, Vejvaro, kdybyste vy nebyl zmařil tolik času tou latinou a řečtinou a vůbec studiemi a byl se jen tak trochu přiučil malířství — jak užitečným byste byl teď člověkem! Jak bych vás mohl potřebovat! Pravou rukou byste mi byl...!“
„Bože, vašnosti, “ odpovídal Vejvara, „kdybych věděl, jak do toho, rád bych vám pomohl, pokud by mi čas postačil — snad kdybych vám mohl ulehčit nějakými pochůzkami..
„No, to už nějak oblítám, Vejvaro — ačkoli mě to někdy po čertech prohání. Ale malovat kdybyste uměl, malovat! Takhle mi dohlédnout na pomocníky, namíchat barvy, zaranžovat stropy — to by bylo něco. “
Vejvara smutně svěsil hlavu. Tomu arci nerozuměl. A mistr Kondelík pokračoval:
„Víte, povím vám upřímně: vždycky jsem si myslíval, až nám jako Pepa doroste, kdyby se tak nachomejtl nějaký našinec, od cechu — rozumíte — obratný človíček, který by se jí zalíbil. Ten by to pak všecko někdy po mně převzal — a dobře by pochodil, Vejvaro, náramně dobře! Ale dceruškám nikdy tatínkovo řemeslo nevoní, víte? Každá chce někam vejš — frrr frrr! — hned být milostpaní a mít pána, aby si nepomazal ručičky! Ano, teď je svět! “
Paní Kondelíkové bylo při takové řeči manželově nesmírně trapno. Cítila, jak asi je při tom Vejvarovi, který za to nikterak nemůže, že není malířem pokojů. A tu vpadla mistrovi bez ohledu v hovor:
„Mlč, mlč, starouši! “ třepala rukou. „Však ono těm synkům taky nevoní — nesváděj na holky! Jen se podívej: kde jaký krupař a mydlář má syna, každý chce být u spořitelny a u banky a magistrátu, aby se nemusil v krámě a v dílně mazat — tak se nediv dcerám, když přijde ouhledný — a vzdělaný (a na to slovo položila panička zvláštní důraz) mladý muž, že se jí zalíbí! “
Vejvara vzhlížel vděčně k paní Kondelíkové.
..........................................................................................................
... posledná veta ...
Budiž ji i milému choti jejímu dopřáno tolik zdraví a síly, aby obě svá
poupata šťastně a zdárně k dospělosti vychovali!
