JAHODA, JOSEFDIVNÉ LÁSKY
Přítel knihy, Praha, 1928
edícia Nová knihovna české lietartury (I./8)
ilustrácie K. Zvelebil
beletria, próza krátka, poviedky, literatúra česká, podpis autora,
282 s., čeština
hmotnosť: 290 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-5*
TROUBADOUR.
Byla to veselá hospoda. Když se Mišta v ní usadil, v celé ulici se říkalo, že tu prodělá kalhoty a že za půl roku přes noc se ztratí jako jeho předchůdcové. Hurda to vydržel rok, vrazil do hospody všecky své peníze, ale hospoda byla jako uřknutá, jako by tam Hurda naléval utrejch, ne pivo. A pak Jelínek právě tak. Ten nemohl do hospody tolik peněz vrazit, za půl roku byl ouplně hotov a zmizel jak duch.
Však ona to byla také zatracená hospoda! Přešel jsi za hospodou ještě dvě stavení a byl jsi v polích! Od hospody bylo vidět bílé kameny na kraji silnice — kdo z města půjde sem na pivo? Forman se tu nezastaví, protože ulice před hospodou byla úzká — jiný vůz by se tu nemohl vyhnout.
A pak Mišta! Jak se na něj člověk podíval, ztratil chuť na pivo a na všechnu veselost. Prošedivělý dědek s jedním okem vyteklým, s rozežraným nosem a neustále nakrčeným čelem, jako by svět neustále proklínal. A slova neutrousil, jen se na lidi uštěkoval.
A pak ta hospoda! Nebílil ji Hurda, nebílil Jelínek, ani by se nedalo vypátrat, kdo ji naposled bílil. Večer rozsvítili špinavou petrolejku nad výčepním stolem, a ta byla pro hospodského i hosty.
Kredba kovář to krátce rozhodl: »Tenhle Mišta to tam ani půl roku nevydrží, ten uteče za měsíc!"
Mišta nebílil, nedal na stůl ubrusy, nedal umýt podlahu a nepověsil nad stoly lampu. Ponechal všechno, jako bylo za Hurdy a Jelínka. Také ovšem ani živá noha nepáchla do hospody.
Ale najednou v ulici roznesly se divné noviny. Mišta z uřknuté hospody se žení. A kovářka Kredbová, která měla zprávy ze všech konců města a na své spasení a zatracení všude vypravovala, že to je nad lidský rozum, že to je vyložené smilstvo, že se na to Pánbůh nebude moci dívat.
Lidé naslouchali a kroutili hlavami. Vypravovala kovářka: »Ať mně všechny vlasy s hlavy sejdou, ať zejtřejšího dne nespatřím — přece bych neřekla něco, o čem se do tří neděl každý přesvědčí. Věřte si mně nebo nevěřte — Mišta bude se ženit s nejkrásnější ženskou na světě, s Lojzinkou Vránovou z Máslové Lhoty. Znáte ji, ve čtvrtek naší ulicí chodí do trhu."
Ženské se křižovaly, mužští pozorně naslouchali. Mužští neřekli tak ani tak, — no, uvidí se!
A tak najednou v ulici měli veselou hospodu, ne už uřknutou, ze které hospodští utíkali za noci jako zloději, ale hospodu, kde od smrknutí hrála harmonika a kde všechny stoly byly hustě obsazeny a kde se pilo jako o závod.
Jak padl do klenutého lokálu první soumrak, začali se trousit hosté. Sousedé z ulice i z okolních ulic pěkně se sesedli u tří stolů blízko nálevního stolu, aby od čudivé petrolejky nad šenkýřovou hlavou aspoň viděli na svou sklenici a nezdvíhali ji po ohmatu.
Tři stoly u okna byly pro svobodníky, pro kupecké mládence, tovaryše a vůbec pro zelenou mládež. U těchto stolů bylo vidět málo, ale mladým hostům to nevadilo. Dívali se žádostivými zraky, až na židli
