MIKLUCHO-MAKLAJ, N. N.MEZI PAPUÁNCI
Orbis, Praha, 1954
edícia Poznání světa
vybral a preložil Valerij Vilinskij
obálka Miloslav Fulín
1. vydanie, 15.400 výtlačkov
geografia, cestopis, história,
240 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 600 g
tvrdá väzba
stav: zachovalý, knižničné pečiatky
1,40 €
*bib17* in *H-parap*L2
PLAVBA LODI „IZUMRUD“ K POBŘEŽÍ NOVÉ GUINEJE PRO p. MIKLUCHO-MAKLAJE
(Výňatek ze zprávy uveřejněné v časopise „Vsemirnyj putěšestvennik" říjen 1873)
Když jsme vplouvali do zátoky, byl kdekdo nahoře a velmi se o ni zajímal. Všichni si kladli otázku, zda spatříme naši vlajku, neboť korveta „Viťaz“ ji ponechala našemu přírodovědci. Minuli jsme již větší díl zátoky a dosud jsme nespatřili ani jedinou vesnici. Skrývaly je stromy. Mnozí z nás se již domnívali, že snad nikdo není na živu. Pojednou - k naší radosti - jeden z námořních kadetů zahlédl vlajku, upevněnou na stromě. Všechny dalekohledy a kukátka se otočily udaným směrem a také jsme skutečně poznali naši vlajku. Spadl nám kámen se srdce. Vlajka jasně dokazovala, že někdo z Evropanů je na živu. Jelikož nám ,,Viťaz“ oznámil, že zanechal Maklaje ve velmi špatném zdravotním stavu, přiklonili jsme se ještě více k všeobecnému názoru, že vlajku vyvěsil sluha.
Pak jsme viděli, jak od břehu odrazila dvě prau. Když se přiblížila, poznali jsme p. Miklucho-Maklaje. Seděl v prau s divochy. Všichni jsme se radovali, zastavili jsme lodní stroj a poslali námořníky na ráhna křičet „hurá“. P. Maklaj mával čepicí a ze všech sil se snažil přimět divochy - jak bylo dobře vidět - k tomu, aby přirazili k lodi. Ti se však báli. P. Maklaj se chopil vesla, ale nic mu to nebylo plátno. Divoši se odhodlali přirazit, až když jsme konečně zakotvili. Vylodili p. Maklaje a sami ihned odpluli. Na tváři p. Maklaje bylo vidět, jak mu bylo příjemné, když ho všichni vítali a potřásli mu rukou. Nevím jaké byly jeho pocity, ale jistě byly velmi silné. Znal jsem p. Maklaje již dříve. Ale nyní, když jsem se na něho díval, jsem viděl, že se hodně změnil. Zhubl a zestárnul. Bylo vidět, že těchto 15 měsíců nepatřilo mezi lehké a že zakusil nemoc a také hlad. Vypravoval, že mu „Viťaz“ sice zanechal potraviny, ale ty se částečně zkazily a tak vystačily pouze na několik měsíců. Potom musel jíst vše, co jedí Papuánci. Na příklad ságo, „taro“, kokosové ořechy a jako zvláštní pochoutku divoké vepře, ještěrky a psy. Dokud byl zdráv, živil se částečně lovem.
Když korveta odplula a Maklaje opustila, přicházeli Papuánci často k jeho chýši. Jakmile však z ní vykročil, všichni se rozutekli. Dlouho se nemohl s nimi sblížit. Ale pomohla mu příhoda: Divoši z hor zahájili útok na obyvatele pobřeží. Tito pak přiběhli k Maklajovi a prosili ho, aby ukryl jejich ženy a děti a sami pak se vydali bojovat. Maklaj samozřejmě souhlasil. Divoši odešli a střetli se s nepřítelem. Na obou stranách bylo několik zabitých a raněných. Nepřátelé však již dále neútočili, neboť se dozvěděli, že je tu jakýsi zvláštní člověk, a raději odtáhli do hor. Od té doby se datuje jeho přátelství s Papuánci. Zejména potom, kdy obvázal rány těch, kteří se zúčastnili války. Divoši se Maklaje již nebáli. Mohl volně procházet jejich vesnicemi, chodil s průvodci i do hor. Nyní začala jeho práce, neboť se dříve bez průvodců nemohl nikde ani ukázat.
Po snídaní jsem se s ním odebral na pobřeží, abych se podíval na jeho obydlí. Byl jsem zaražen. K tomu, aby vydržel v této chýši plných patnáct měsíců, bylo zapotřebí skutečně hodně odvahy. Ve střeše byla obrovská díra, kterou pršelo dovnitř. Vznikla nedávno, když na střechu spadla liana a prorazila ji. P. Maklaj byl nemocen, a proto nic neopravoval. Co asi musel všechno snášet, hlavně v době, když jeho sluha onemocněl a on sám, rovněž nemocný, musel štípat dříví, nosit vodu a vařit jídlo, nejen pro sebe, ale i pro člověka, který se nemohl ani hnout! Později, když se p. Maklaj spřátelil s Papuánci, začali mu při jeho práci pomáhat.
Jeho sluhu Ulsona jsem nalezl v žalostném stavu. Trpěl zimnicí. Dopravili ho rychle na loď a tam se téměř úplně zotavil. Druhý sluha zemřel již v prvních týdnech jejich pobytu.
Jakmile jsme vystoupili na břeh, všichni divoši se rozutekli. Když však viděli, že nemáme zbraně, přistoupili k nám a potřásli nám rukama, ohmatávali nás a očichávali. Žádali o tabák a o doutníky, které u nás zahlédli. P. Maklajovi přinesli mnoho banánů a kokosových ořechů. Dal jim za to velké hřebíky, s čímž byli naprosto spokojeni.
Zajeli jsme si s kapitánem a p. Maklajem také do jejich vesnice. Podělili jsme je různými drobnostmi: šátky, zrcátky, tabákem a pozlacenými stužkami. Byli nadšeni a prostřednictvím p. Maklaje, který se dovedl s nimi domluvit, prosili, abychom přišli zase. Jednou nás také navštívili na lodi. Všeho se nesmírně báli. Jakmile se někdo něčeho poleká, všichni prchají k člunům. Vrátit je znamenalo velkou námahu. Potom se opět něčeho polekají a řítí se k člunům. To se opakovalo několikrát.
P. Maklaj vypravoval, že byl s nimi několikrát na lovu divokých vepřů. Lov se odbývá v určité roční době, a to tímto způsobem: Obklíčí nějaké místo porostlé vysokou trávou a tu pak na obou koncích zapálí. Vepři, tlačeni z obou stran ohněm, se vrhnou jakýmkoli směrem a zde narazí na lovce, kteří postupují za ohněm. Zabíjejí je oštěpy, které divoši vrhají s překvapující silou, na vzdálenost až 30 stop, a to dosti přesně. Když tak zabijí několik vepřů, začnou hodovat a tančit. Den lovu se slaví jako svátek...
Papuánci si oblíbili pana Maklaje tolik, že na jeho počest při jeho odjezdu pořádali v jedné vesnici velkou slavnost. Slavnost se konala dva dny před naším odplutím. P. Maklaj tam ovšem šel, i když jeho nemocné nohy byly posety ranami. Ráno, když bylo po slavnosti, zpozoroval jeden z lodních důstojníků za ranní procházky p. Maklaje, jak leží bezmocně na pobřeží a nemůže se ani hnout. Ihned se to oznámilo na palubu lodi, odtud poslali mužstvo s nosítky. Potom byl dopraven na loď. Byl to následek velké únavy a hlavně toho, že si delší chůzí do vesnice, ležící dosti daleko, rozdrásal nohy, takže již nemohl dále. Po dvou dnech byly všechny Maklajovy věci, dokonce i jeho chýše, na lodi. Ta po pětidenním zdržení vytáhla kotvu. Papuánci bez slitování mlátili do svého „barumu“, ale žádný z nich se neodvážil doprovázet na svém prau odjíždějící loď.
