TRESSLER, RENÉ EDGARUTKÁNO Z LANA KATOVA
Sefer (Hakoach), Praha, 1998
ISBN 80-85924-19-6
literatúra česká, autobiografia, židovstvo, podpis autora,
128 s., čeština
hmotnosť: 156 g
mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*arumcz* in *H-6-2*
René Edgar Tressler (narozen 16. 4. 1927 ve Strakonicích) byl v patnácti letech deportován do Terezína, odtud v prosinci 1943 do Osvětimi. Po likvidaci rodinného tábora byl v červnu 1944 přemístěn do koncentračního tábora v Blechhammeru, v únoru 1945 zařazen do pochodu smrti. Osvobození se dočkal v Buchenwaldu.
V roce 1992 vydal anglicky svazek veršů, aforismů a drobných próz pod názvem Painted Thoughts (Malované myšlenky). Česky zatím publikoval jen časopisecky: po listopadu 1989 v Lidových novinách a v Židovské ročence. Autobiografický cyklus novel Utkáno z lana katova je jeho knižním debutem v rodné zemi.
Vešel za Hirschem do malé místnosti propojené s krematoriem. Na chladné cihlové podlaze tam ležela nehybná těla. Byla jen čtyři. Marion seděl za dveřmi opřen o zeď, oči vypoulené, s náplastí na ústech, ruce stále ještě svázané na zadech.
„Tys to věděl! “ řekl kat užasle.
Hirsch přikývl. „On by ho byl pověsil znovu, a tebe taky, kdybys začal žvanit o mezinárodních úmluvách. “
„Ale co teď? “ hlesl stísněně Pierre.
„V první řadě sundáme Marionovi náplast, “ odpověděl mu doktor Hirsch a chlapec radostně přitakal. „A později budeš muset vyvézt popel, nebo ne? “ a přitom ukázal na železný dvoukolový vozík před pecí.
„Ach bože, na to jsi musel přijít až ty! Jsi génius! “ prohlásil obdivně kat, ale vzápětí řekl zcela věcně: „Teď však už zase jdi, doktore! Provedl jsi to skvěle a zbytek musím udělat sám. “
Než rozpálil pec, trvalo to několik hodin, a pak plameny šlehaly z komína krematoria a ozařovaly oblohu. Musel čekat až do příštího večera, než zbytky kostí propadly roštem a popel zvolna vychladl. Konečně Pierre přisunul kovový dvojkolák k otvoru pece. „Je čas, “ řekl Marionovi a ukázal na vozík.
Marion si zasunul do úst připravenou kovovou trubičku, obtočil si dlouhý kus lana zakončeného smyčkou oprátky kolem pasu a posadil se na dno.
„Zlom vaz, “ popřál mu Pierre a pohnul pákou u pece. Obsah popelnice Mariona jako by pohřbil. Kat očistil konec trubičky vysunuté z nakupeného popela a opřel se zezadu do vozíku. Od malé železné brány ve zdi pod strážní věží je dělilo jenom několik málo metrů.
„Jsi to ty? “ ozval se strážný seshora a přitom osvětlil reflektorem prostor pod věží.
„Ano, jsem, “ zvolal kat a počkal, až strážný uvolnil závoru. Pak protáhl dvoukolák kovovými dveřmi ve zdi a tlačil ho dál k hluboké jámě, která se objevila v záři shora zaměřeného reflektoru. Tam vyklopil obsah vozíku a přitom obhodil oprátku Marionova lana kolem pařezu těsně před sebou na okraji jámy, obrostlé travou. „Co je nového? “ zavolal Pierre na strážného, jako by si jen krátil čas.
„Brzy bude konec války! “ řekl muž nahoře.
„Vyhrajeme? “ zeptal se kat.
„To jistě, “ odpověděl muž nad branou, ale potom trochu tišeji dodal: „Vy, anebo my? “
Prach z popela vnikal Marionovi do nosu i do hrdla a dusil ho. Chlapec se zvedl na nohy, aby se ho zbavil, ale prach vířil příliš vysoko. Chtěl přejít na druhý konec jámy, kde byl prašný vír přece jenom řidší, ale lano ovázané kolem pasu mu to nedovolilo, nebylo dost dlouhé. Nezbývalo než se vyšplhat k okraji jámy a všemu uniknout seshora. Strážný v té chvíli zajišťoval závoru, byl zády k Marionovi, vykloněn do tábora přes zábradlí hlídkové věže.
„Reflektor! “ uslyšel chlapec Pierrův hlas za zdí.
„Jo, děkuju, “ řekl strážný. „Nemůžeme přece plýtvat proudem, že ano? “
Nad jámou se rozestřela tma.
Musel to udělat hned, jinak by se rozkašlal a prozradil se. Lano, které nebylo určeno k záchraně životů, změnilo svůj účel: zaklesl se do něj, vylezl přes okraj jámy a překulil se do vysoké trávy. Pak vyvlékl oprátku z pařezu a začal se plazit pod ochranu stromů. Ucítil pod sebou vlhkost čerstvého mechu; dodalo mu to síly i naděje a pokračoval dál. Světla tábora postupně mizela v houstnoucím lese, až nakonec Marion nemohl rozpoznat, zda jsou to skutečně světla, nebo hvězdy prosvítající korunami borovic. Lezl při zemi, kde bylo na kmenech méně větví, přesto si však rozdrásal obličej jehličím, a když mech vystřídala kamenitá zem, kořeny stromů se mu zarývaly do dlaní. Náhle se půda začala prudce svažovat, spád byl pak čím dál tím strmější a Marion sjížděl po kluzkém povrchu. Zatápal ve tmě, aby se něčeho pevného zachytil, ale sáhl do prázdna a i kolena se ocitla bez opory. Na okamžik cítil svištící vzduch a nakonec náraz. A potom i hvězdy pohasly.
..................................................................................
... posledná veta ...
A jako by potřeboval svědectví, podíval se ke stolku na konci intimně osvětlené místnosti, kde Marion, snad na potvrzení jeho slov, pozdvihl sklenku zlatavého tokajského vína.
