POLÁČEK, KAREL - BYLO NÁS PĚT

POLÁČEK, KAREL

BYLO NÁS PĚT
Povídka

Naše vojsko, Praha, 1954
edícia Knihovna vojáka (79)
obálka Jiří Mikula
4. vydanie (v NV 1.)

beletria, román, literatúra česká,
170 s., čeština
hmotnosť: 275 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, pečiatky v knihe

0,80 €

*bib20* *kat-belc*

V povídce „Bylo nás pět“ pokusil se Karel Poláček (1892—1944), vynikající český spisovatel a novinář, vrátit se do dob dětství a podívat se očima chlapce na život maloměsta a jeho obyvatel, t. j. toho prostředí, které tak důvěrně zná a jež zpodobňuje i v ostatních svých dílech. A právě to, že se na svět dospělých a jejich jednání dívá očima dítěte, nezkaženého ještě předsudky a zištnými zájmy, že tak dobře zná život kluků, jejich zábavy, hry a tužby, že se dovede lidsky podívat do nitra svých mladých hrdinů, činí z jeho povídky jemně sarkastickou kritiku maloměsta i poetickou idealisaci klukovských let.

Poláček vytváří přitom dílko i umělecky svérázné, rozehrává všechny odstíny hovorové češtiny, virtuosně ji kombinuje s výrazy knižními a spisovnými, odposlouchanými ve škole a od dospělých, bezpečně ovládá klukovský žargon. Četba jeho knihy je i po této stránce požitkem.

Nakladatelství „Naše vojsko“ uvádí Poláčka mezi vojenské čtenáře povídkou „Bylo nás pět“ také proto, že tato kniha předjímá svými postavami Poláčkovu válečnou tetralogii („Okresní město“, „Hrdinové táhnou do boje“, „Podzemní město“, „Vyprodáno“), kterou vydá roku 1955 v „Knihovně vojáka“.

A skutečně jsem po třech dnech pravil Bejvalovi, že je trouba a on odvětil, že já jsem ještě větší, já jsem pravil, že jsem k vůli němu dostal a on odvětil, že dostal kvůli mně. A pravil, že si zas k němu můžu přijít vypůjčit kolo, že mě zkvakne. Já jsem pravil: „Nevídáno! “ a od té doby s ním do smrti nemluvím.

Éda Kemlink odjel k babičce na Moravu, ona tam žije na vejminku a jelikož je už moc špatná, tak chce mít někoho kolem sebe. Ale taky dostal velice moc skrz ty vosy.

Čeněk Jirsák pravil, že skrz ty vosy ho maminka zavřela ke koze do chlívka a nedostal večeři. Ve chlívku u kozy rozjímal a shledal, že velice zhřešil, jelikož vosy utiskoval, začež ho Pánbůh spravedlivě potrestal, neboť jak k tomu vosy přijdou, nám by taktéž nebylo milé, kdyby nám uličníci čudili pod nos.

Pročež nyní se nesmí se mnou kamarádit, ale musí doma pomáhat šít bačkory a čepice. Taktéž se musí pilně cvičit v hudbě, aby ho jednou pan Rektorys vzal, aby mu pomohl vyhrávat o funusu jako tatínka. To mluvil velice tiše a díval se při tom k nebi.

Já měl vzteka, že tak mluví a pravil jsem mu: „Je vidět, že jseš přece jenom Krakonoš, tvůj brácha jest Krakonoš, tvůj tatínek jest Krakonoš a tvoje maminka jest Krakonoška. A všichni Krakonošové mně můžou vlézt na hrb. “

On odvětil: „Ty smrade jeden, dal bysem ti jednu, až bys nevěděl, čí jseš, ale nesmím už hřešit a to je tvoje štěstí. “

A Zilvar z chudobince se nýčko spolčil s Habrováky, tak s ním nic není.

Pročež jsem nyní velice hodný a chodím sám a nejsou na mně stížnosti a všecko čtu, nejvíc krváky, abych byl vzdělaný. Já se vůbec neperu a když se peru, tak jenom s Rampepurdou, ale to jenom tak, my se při tom smějeme.

Taktéž musím hlídat Mančinku a nosím ji po pokoji zabalenou v peřince a zpívám jí: „On jmenoval se Harward Bill, narodil se v Nevadě, ženu propil v Arizoně, zlato v Kanadě, “ což se jí velice líbí. Když usne, tak ji postavím do kouta a ona spí, opřena o stěnu a je hodná a já čtu v knížce.

Naši jsou rádi, že se starám o sestřičku, jelikož maminka musí pomáhat tatínkovi v krámě odbejvat lidi. My máme koloniál a vedeme všecko. Kávu, cikorku, cukr, líh k pálení, biče, kartáče, čaj i likéry všeho druhu, jakož i citrony, ba i čekuládu. Vším posloužíme. A chodí k nám moc lidí, taky z vesnic.

Já jsem nejradši, když přijede před náš krám valník Bejvalů a přiveze zboží, který tatínek objednal z Prahy i ze zámořských osad. To jest pro mne velká sláva a plesání. Tu nejdřív vstoupí do kvelbu Jakub a praví: „Zdravíčko. Tak bysme byli tady. “ Načež pacholci složí bedny a když jsou hotovi, dostanou po skleničce kořauky, kteroužto vypijou a řeknou: „Pánbůh naděl“ a jdou pryč.

Ihned potom začnu bednu obskakovat a tatínka mořit, aby začal pakovat a tatínek dělá drahoty a praví: „To má čas, dej mi pokoj, radši si vezmi knihu a uč se. “ Avšak já nepřestávám mořit a když je tatínek umořený, tak popadne sekáček, kladívko a kleště a počíná otvírat bednu. On to dělá velice pomalu a při tom po mně po očku šilhá a já vím, že se mi směje, jelikož jsem celý netrpělivý.

A já jsem netrpělivý proto, jelikož jsem žádostivý, jaké tam budou obrázky a jestli jich bude hodně. Jestli jsou v bedně obrázky, jakož i pohádky, to se pozná okamžitě. A jak se to pozná? Když je bedna celá špinavá a umouněná, tak v ní jistě není nic a já jdu od ní pryč, protože mne to nebaví. Ale když přijde bedna celá bílá a voní po syrovém dřevě, tak v ní jistě jsou i obrázky i pohádky a taky plakát.

Když tatínek odklopí víko, tak to zaskřípe a rupne, pod tím jest papír, pak dřevitá vlna a hned navrchu plakát. Tatínek plakát rozdělá a na něm je vymalovaná krásná slečna, velice růžová a má modré oči a pije kávu, při čemž se neobyčejně vesele usmívá. 

..............................................................

... posledná veta ...

To se mně chce -spát-.