INGOLIČ, ANTONNA VORECH
(Na splavih)
Práce, Praha, 1948
edícia Rod (5)
preklad Bohuš Vybíral
obálka Bohumil Trita
doslov Oton Berkopec
beletria, román, literatúra slovinská
276 s., čeština
hmotnosť: 360 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
0,10 €
*mikpa* *kat-belx*
Marko se jen nejistě pousmál a vstoupil na vor. Když dal znamení k odjezdu, přišel Knez.
„Dost se vás sešlo! Takový pohřeb neměl ještě žádný vorař! “ pravil téměř s pýchou, vida, že přišli také někteří, kteří obyčejně plaví jiným. Sáhl do kapsy a podal Markovi dvě stovky, tak aby to všichni viděli. „Na, zde máš, abyste měli na pohoštění po pohřbu, jeho lidé to beztoho nemohou obstarat. “
Někteří se hlasitě podivili; Knezovi jejich chvála lichotila, poslouchal ji, dokud se vor neodsunul od pobřeží a nevyplul k Čeljustnici.
U kormidelnického vesla stál Marko, vzadu byli Žima, Trglavčnik a Irga, ostatní pak zůstali před krytem, kam položili oba věnce, nebo seděli na člunu, který ležel vzadu na voru. Ženy byly oblečené svátečněji, muži však měli všední šaty, které mnozí z nich měli beztoho jediné. Kudy pluli, všude se zastavovali lidé a udiveně hleděli na neobyčejný vor. I lidem na voru bylo neobyčejně u srdce, na pohřeb vorem ještě nikdy nejeli, některé ženy jely vůbec po prvé a v každém zákrutu křičely strachem, že je vrhne na pobřeží, opakujíce, že už nikdy nepůjdou na vodu, a obdivujíce muže, kteří se pohybovali jako by byli na souši.
Trglavčniková řekla starému Petrunovi, který seděl v krytu a klidně pozoroval vodu a oblohu, když pluli kolem Falské skály: „Bože můj, nyní budu mít o France ještě větší strach! Nemyslila jsem si, že je to tak nebezpečné! “
Petrun mávl rukou a odvětil se smíchem: „To teď nic není! Musila bys jet s námi, když je voda větší anebo za větru! “ Trglavčnikové se zastavovalo srdce. Nikdy nebyla klidná, když býval její muž na cestách, zvláště v bouřlivých dnech vystupovala na kopec nad stavením a dívala se dolů ke stanici, aby ho zahlédla. Prvá léta nemívala za takových dnů vůbec klidu, při žádné práci nevydržela, často brávala do rukou růženec a modlila se anebo stávala jenom tak pod okapem a hleděla upřeně do vichřice, která zuřila s planin a pohrávala si s Drávou. Později si poněkud přivykla, neboť jí Franc tvrdíval, že to není nic nebezpečného, a při každé nešťastné příhodě dokazoval, že by se jemu, tak silnému a opatrnému, nemohlo nikdy nic takového přihodit. Ale bude moci od nynějška konat své denní práce s dřívějším klidem? Nebude očekávat jeho návrat ještě tíže nežli v prvních letech manželství?
Bylo jí stále tísnivěji. Nechápala starého Petruna, který byl už stářím celý šedivý, přesto se však vlídně usmíval na dravou vodu, právě tam, kde je nesla nejrychleji.
„Opravdu se nebojíte? “ otázala se ho.
„Proč bych se bál? “ odvětil Petrun prostě. „Po celý život jsem na ní žil a nebude mi líto, jestliže na ní i zemru, jako nebožtík Kajžnik. “ Chvíli se díval vzhůru po řece, potom pravil vážněji. „Posledně mě veslo zmohlo, ale neměl jsem je naposled v rukou. Ještě jednou se vydám na cestu, byť by to byla moje poslední. “ Odmlčel se, po chvíli pak ukončil se smíchem. „Co pravím, poslední? Proč poslední? Nic se mi nemůže stát, vždyť jsem na vodě jako doma. “
Trglavčniková spínala údivem ruce a oddala se mlčky svým úvahám.
Také ostatní ženy byly zprvu tišší, zato však muži byli hlučnější. Irga napřed strašil ženy, že nepřijdou živé do Markovců a že tam dole budou musit vykopat ještě několik jam, pod Rušemi však začal vykládat takové věci, že se musili i ony smát a zapomínaly na strach.
V Mariboru postáli dobrou hodinu, protože mužští chtěli na čtvrtečku, v Ptuji pak musili přistát, protože je tam očekávali ti, kteří se nedověděli o jejich voru a přijeli vlakem, ale zpozorovali je z vlaku nad Falou a hned uhádli, kam jedou. Z Ptuje do Markovců by měli pěšky půl druhé hodiny, proto si počkali raději na vor.
„Hrom uhoď, Marko, dobře jsi to provedl, “ pravil Tomaž a skočil naň první.
Za živého rozhovoru uplynula jim cesta rychle. Přistáli u nízkého, křovím porostlého břehu.
Kajžnika našli v márnici markoveckého hřbitova, daleko za vesnicí uprostřed polí a širokých ouvratí. Rakev nebyla ještě zatlučena, hrobník oddělal víko, aby se naň mohli naposledy podívat a pokropit ho.
V zablácených a ještě stále mokrých šatech, které byly na několika místech roztrhané, ležel nehybně v špatně obarvené rakvi. Ve tváři byl opuchlý a zsinalý, levé oko měl vyteklé, řídké vlasy se mu lepily na čelo, ústa měl široce otevřená,
