PLUTARCHOSČTYŘI ŽIVOTOPISY
Rovnost, Brno, 1948
edícia Knihovna Rovnosti, řada II. (9)
preklad Ferdinand Stiebitz
obálka Jaroslav Dvořáček
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
životopisy, literatúra staroveká, literatúra grécka,
216 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 360 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
PREDANÉ
*kvaja* in *kat-bio*
Plutarchos, rodák z boiotské Chaironeie (žil asi v letech 50 až 120 po Kr. ), byl poslední universální duch řecké antiky. Za jeho doby se stala římská říše hlavním mocenským, kulturním a civilisačním činitelem v Evropě. Plutarchos její velikost upřímně obdivoval, ale největší jeho láskou byla jeho vlast, Řecko, porobené, ponížené a vyssáté; jeho slávu, krásu a moudrost snažil se uchovat tradicí, jednak tím, že vyučoval ve svém. rodišti příbuzné a přátele — byla to jakási chaironejská akademie — jednak rozsáhlou činností spisovatelskou. Ta zasahovala do všemožných oborů lidského myšlení a konání, neboť autor byl muž velmi širokých zájmů, a možno říci, poslední universální duch řeckého starověku. V souhlasu s obecnou vyčerpaností starého Řecka a i šíří svých zájmů byl to arci duch značně mělký a pramálo samostatný: vše čerpal od svých předchůdců a jen popularisoval cizí myšlenky, leckdy s notnou dávkou nekritičnosti.
Velmi značnou část jeho literárního odkazu zabírá svod historických životopisů, zvaný Bioi paralléloi. Obsahuje tři samostatné a 46 souběžných biografií vynikajících Řeků a Římanů. Autor staví proti sobě vždy Reka a Římana, kteří jsou nějak obdobní, a srovnává je spolu; na př. zákonodárce Lykurga a Numu; řečníky Demosthena a Cicerona; vyhnance, kteří se provinili proti své vlasti, Alkibiada a Koriolana atd. Tyto jeho biografie jsou velmi cenné, jak tím, že se zakládají na starých pramenech, dnes většinou ztracených, tak také poutavým obsahem. Historicky po některých stránkách nejsou bezvadné, ale Plutarchos sám zdůrazňuje, že nechce vypisovat historii, nýbrž životy; neusiluje o historickou úplnost, chce osvětlit povahy líčených osob a tak stavěti lidem před oči příklady ctnosti a špatnosti. „V nejznamenitějších skutcích se nejeví tak veskrze zdatnost a zbabělost“, píše kdesi, „ale často nepatrný skutek, výrok, žert spíše ozřejmí povahu než celé bitvy... Jako se tedy snaží malíři zachytit podoby z obličeje a z tvarů očí a jejich okolí, kde se jeví povaha, a o ostatní části těla se málo starají tak také je třeba dovoliti nám, abychom se spíše ponořovali do projevů duše a těmi charakterisovali život každého jednotlivce, a jiným ponechali ty velkoleposti a zápasy. “ Je tedy biograf s tendencí psychagogickou, a ta se mu vskutku daří. Jeho ušlechtilá povaha, plná opravdové humanity, smiřuje nás s jeho nedostatky. Významným svědectvím síly a poutavosti jeho výtvorů je veliký vliv, který měly na moderní evropské literatury od Shakespeara až po dnešní dobu.
SROVNÁNÍ DEMETRIA S ANTONIEM
Poněvadž tedy oba zažili velké proměny osudu, nejprve zkoumejme okolnosti jejich moci a proslulosti. Demetriovi se toho dostalo od otce jakožto věcí už předem hotových. Neboť Antigonos byl nejsilnější z nástupnických vladařů, a dříve než vyspěl Demetrios, většinou Asii vojensky prošel a podmanil si ji. Antonius se narodil z otce takto vzdělaného, ale nebojovného, jenž mu nezanechal pro slávu nic významného; odvážil se dosíci panství Caesarova, na něž svým původem neměl vůbec nároků, a sám se vetřel jako nástupce k tomu, čeho on s námahou před ním vydobyl. A ačkoli budoval jen na těch prostředcích, které se zakládaly v něm samém, nabyl takové moci, že rozdělil celý svět na dvě části, jednu, a to skvělejší, si sám vzal, a aniž byl osobně přítomen, častokrát svými sluhy a podveliteli zvítězil nad Parthy a zahnal barbarské cizí národy až ke Kaspickému moři.
Svědectvím jeho velikosti je i to, pro co má špatnou pověst. Neboť u Demetria byl otec spokojen, že oženil svého syna přes věkový rozdíl s Antipatrovou dcerou Filou, jakožto osobou vznešenější; ale Antoniovi byl sňatek s Kleopatrou k hanbě, ačkoli ta žena mocí a nádherou předstihla všechny současné krále kromě krále parthského. Ale on se tak povznesl, že ho ostatní pokládali za hodna vyššího štěstí, než si on přál.
Zásady, podle kterých si získali panství, byly na straně Demetriově bezvadné, neboť se snažil podrobovat i ovládat národy, které byly zvyklé být podrobeny a ovládány; zásady Antoniovy byly však násilnické a tyranské, neboť si zotročoval římský lid, jenž právě unikl samovládě Caesarově. To tedy, co bylo největším a nejskvělejším z jeho podniků, totiž válka proti Kassiovi a Bratovi, ta válka byla vedena jen proto, aby odňal vlasti a spoluobčanům svobodu. Ale Demetrios, než přišel do osudné tísně, stále osvobozoval Řecko a z obcí vyháněl cizí posádky, aniž se pyšnil jako Antonius, že v Makedonii pobil ty, kdož osvobodili Řím.
Ovšem jedna z Antoniových chvalitebných vlastností je ta, že rád dával a velké dary dával; ale v tom tak vyniká Demetrios nad něho, že rozdal nepřátelům více, než kolik dal Antonius svým přátelům. Získal si arci čestného jména, když rozkázal pohřbíti důstojně Bruta; Demetrios však nejen pohřbil všechny padlé nepřátele, ale také poslal Ptolemaiovi zajatce i s penězi a dary.
Ve štěstí byli oba zpupní, oddáni bezuzdně hýření a požitkům. Ale nikdo by nemohl říci, že Demetriovi, když se věnoval rozmařilostem a zábavám, unikla vhodná příležitost k činům; nikoli, on si dovoloval radovánky jen tehdy, když měl nadbytek volného času, a s Lamií se bavíval jako v báji, docela jen tehdy, když žertoval a chtěl spát. Ale když chystal válku, nebylo břečťanu na jeho dřevci, nevoněla myrhou jeho přilba a nevycházel k bitvám z ženské komnaty, skvěje se výzdobou a jsa vyšňořen, nikoli: tehdy nechával odpočívat bujné společnosti, přerušoval nadobro bakchické veselí, stával se sluhou Area, jenž nepřeje slavnostem, jak praví Euripides, a pro rozkoš nebo lehkomyslnost vůbec nikdy neutrpěl pohromu. Ale jako vídáme na obrazech Omfalu, jak odnímá Herakleovi z ruky kyj a svléká mu lví kůži, tak také často Antonia Kleopatra odzbrojila, očarovala a přiměla k tomu, aby pustil veliké podniky z rukou, zanechal nutných válečných výprav a toulal se a hrál si s ní na břehu u Kanobu a Tafosiry. Nakonec pak - zcela jako Paris - utekl z bitvy a schovával se v jejím klíně; ačkoli vlastně Paris uprchl do ložnice, když byl přemožen, kdežto Antonius uprchl, honě se za Kleopatrou, a tak vydal vítězství ve psí.
Dále pak: Demetrios si bral - což nebylo zakázáno, nýbrž stalo se po Filippovi a Alexandrovi u makedonských králů zvykem - několik manželek, právě tak jako Lysimachos a Ptolemaios, ale těm, s kterými se oženil, prokazoval úctu. Antonius si však nejprve vzal najednou
