HONZÍK, KARELTVORBA ŽIVOTNÍHO SLOHU
Stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec
Václav Petr, Praha, 1947
edícia Plány a díla (2)
predhovor Jan Mukařovský
prebal Jaroslav Šváb
ilustrácie Karel Honzík
2. vydanie, 3.000 výtlačkov
architektúra, umenie
504 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 630 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
9,90 € PREDANÉ
*kvaja* *kat-ume*
Od mašinismu k energetismu
„Neviditelní roboti“, tento název knihy, sepsané Russelem Harrisonem, vystihuje pravý smysl technického vývoje. Stuart Chase poukazuje na to, že by se vlastně dvacáté století nemělo jmenovat stoletím strojů, ale spíše „stoletím energie“. Zvykli jsme si obdivovat se obrovitým hlučným strojům a složitým konstrukcím či mnohosti všemožných strojů a technických zařízení, tedy zjevům, které nedokazují ani tak pokročilost techniky jako spíše její nedokonalost. V čem bude však možno shledávat skutečný technický triumf, to bude světlo a teplo, linoucí se z neviditelných zdrojů do našich obytných prostorů, to budou tiché dopravní prostředky řízené a poháněné neviditelnými paprsky. Vývoj nám naznačuje sám tuto cestu: Srovnáme-li malý moderní motor s obrovskou lokomobitou 19. století a uvážíme-li, že má stejnou výkonnost, ne-li větší, musíme přiznat, že technika ve svém vývoji zmenšuje objem služebné hmoty.
Právem usuzujeme, že bude jednou možno schovat stejně výkonný motor do kapsy, půjde-li vývoj dále stejným tempem, neboť získáváme čím dále tím větší a rozmanitější energie z menších technických zařízení. Co největší hybnost a síla docílená co nejmenší hmotou. Uvážíme-ti toto vše, nezdá se nám už tak nemožnou myšlenka, že technika se odhmotňuje, že se stává neviditelnou a neslyšitelnou, že její vývoj přédstavuje přesun od mašinismu, a instrumentalismu k energetismu.
(Vložka 1945: Není snad třeba pádnějšího důkazu, než nejnovější objevy v oboru atomické energie — jen bude-li jich užito k prospěchu lidstva, nikoliv k jeho zničení. )
Kdybychom byli romanopisci, mohli bychom snovati nit této utopie k dalším důsledkům, mohli bychom si představovat budoucího člověka jako opětného obyvatele přírody, avšak vyzbrojeného svazkem blesků, jako kdysi býval znázorňován bůh. Krajina, kterou by obýval, mohla by být zahřívána nebo osvětlována paprsky vyvěrajícími ze stroje velikosti lískového ořechu.
Architekt J. Krejcar nám svého času načrtl obraz jiné budoucnosti: Představoval si budoucího člověka jako kočovníka, žijícího ve stanu a spojeného s celým světem prostřednictvím rozhlasu a televise. Vzpomeňme si též na „Plovoucí město“ Jules Vernea. Umělý pohyblivý ostrov, zbudovaný důmyslnou technikou, přesunuje se po Oceánech za vlahým podnebím. Tak vyjádřil slavný fabulista onu věčnou touhu lidí, ono „hledání klimatu“.
Technika je však schopna připravit obývatelné a příhodné klima kdekoliv, nejen na výlučném ostrově, který si zbudovalo několik boháčů.
Ať jsou tyto utopie bližší, či vzdálenější skutečným možnostem, naznačují, že funkce prostorové a klimatické stojí nad technickými. Vytvořit ideální životní prostředí všem lidem, toť velký cíl nové techniky,
Odpoutání se od příliš složitých měst a zařízení, oproštění od hmoty, návrat k prostému životu v přírodě, tyto myšlenky se znova a znova objevují v lidská mysli jako pokušení a jejich obvykle negativní, proticivilisační přízvuk se může změnit v kladný postoj v tom okamžiku, kdy člověk ovládne přírodní síly v jejich plné fluidální podstatě.
Proti nekritickému mašinismu a technicismu, proti onomu kultu techniky, který jsme nazvali technolatrií, nebo mechanolatrií, staví se energetismus a naturalismus, snaha po odhmotnění technických prostředků a touha po přírodním životě. (Srov. pojednání: „Architektura jako tvorba prostředí“. )
