COLE, LESTERRUDÝ Z HOLLYWOODU
(Hollywood Red)
Naše vojsko Praha, 1986
edícia Fakta a svědectví (96)
preklad Marie Sulková-Zítková
obálka Andrea Korbelářová
1. vydanie, 46.500 výtlačkov
umenie, film, história, politika,
320 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 440 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
0,80 €
*mikpa* *kat-his*
Velká jména amerického filmu, režiséři jako De Mille, herci jako Bogart, Taylor, Lancaster, šéfové největších hollywoodských koncernů MGM, Warner Brothers a dalších, spisovatelé jako West, Brecht, Mann defilují na stránkách této knihy v dramatických konfliktech, za nimiž jsou byznys, zájmy velkoprůmyslu a politika. To vše poznal až do dna autor knihy, který se pro svůj podíl na založení odborové organizace filmových scenáristů dostal nejen na černou listinu v Hollywoodu, ale i před Výbor pro neamerickou činnost, před soud a do vězení. V retrospektivě vlastních osudů ukazuje boj vlády proti pokrokovým umělcům, kteří jako tzv. Hollywoodských 10 padají za oběť honbě na čarodějnice v poválečných Spojených státech. Celý jeden tvůrčí a odvážný život je na stránkách knihy, jež by stejně dobře mohla nést název Nevítaný Američan, či Hra o Hollywood, nebo Mít pravdu nestačí, zrcadlem doby a země nesmírně dramatické, napsané perem dramatika.
Narodil se v roce 1904 v New Yorku. Celý svůj život zasvětil divadlu, filmu a politice. Do Hollywoodu přišel ve třicátých létech a stal se jedním ze zakládajících členů odborového Sdružení filmových scenáristů. Aktivně pracoval i v řadě pokrokových a protifašistických organizací. V roce 1934 se stal členem Komunistické strany USA.
Patřil mezi přední filmové scenáristy. Do doby, než byl dán na černou listinu, napsal scénáře k 35 filmům. Poté, kdy mu byla znemožněna práce, psal pod pseudonymem. Natočil ještě dalších 6 filmů (např. Volání divočiny) a napsal několik divadelních her, které byly uvedeny na jevištích USA, Francie, Velké Británie, NDR, ČSSR.
Jak uvedla Betty Smithová, členka ÚV Komunistické strany USA, „autobiografická kniha Lestera Colea Rudý z Hollywoodu je nejlepší ze všech doposud známých publikací o jednom období dějin amerického filmového průmyslu a jeho hlavních událostech“.
Lester Cole, komunista, bojovník za spravedlnost, zemřel v 81 letech v roce 1985.
DO SAN FRANCISKA
Nechce se mi ani věřit, že uplynulo víc než patnáct let od doby, kdy jsem v roce 1965 přijel do San Franciska. Jak tak sedím a chystám se psát o těch létech až do dneška, uvědomuji si, že toto město se mi stalo když ne domovem, tak zcela určitě zázemím. Cestoval jsem od té doby znovu do Anglie, Francie, Německé demokratické republiky, Československa a Sovětského svazu. Cítím však, že opravdu sám sebou jsem tady, naplněn a odměněn nesčetnými způsoby, skličován pouze jediným: stejně jako v dětství nedokáži dbát na otcovo varování - naučit se kdy mluvit a kdy držet jazyk za zuby. Tahle vlastnost se u mě nyní možná projevuje často jízlivě a štiplavě, jak už k tomu někteří starci mívají sklon. Myslím si však, že dobří kamarádi, ať mladí či staří muži a ženy, si uvědomují, že si tak kompenzuji, co mi jinak chybí.
Příjezd byl nádherný. Přivítali mě staří přátelé jako Harry Bridges a jeho žena, krásná americká Japonka Nikki, talentovaná básnířka. Nikki protrpěla za druhé světové války jako dítě koncentrační tábor Manzanar, zřízený pro Japonce, i když byli narozeni v Americe a měli americké občanství.
Našel jsem také Davida Hilbermana s rodinou. My dva jsme se skamarádili, když jsme drželi stávkovou hlídku před studiem Walta Disneyho v Burbanku ve čtyřicátých létech; tehdy stávkovali dělníci z provozu. David byl znamenitý umělec, patřil k Disneyho nejlepším animátorům. Přidal se ke stávkujícím, a když prohráli, ocitl se mezi těmi, které nepřijali zpět do práce. Snad právě setkání se starými přáteli a rychlé seznámení s novými způsobilo, že jsem byl znovu politicky aktivní po létech útlumu v Anglii. A v důsledku toho se možná dnes cítím skutečně energičtější a současně vyrovnanější než kdy dříve.
Brzy po příletu a nastěhování ke Kay a jejím dcerám (stále jsem byl ještě rekonvalescent) jsem nabídl místním divadlům několik vlastních her. Pak mi zatelefonoval Sali Lieberman. Byl členem ředitelské rady Homestead Players, což bylo veřejné divadlo za mostem Zlatá brána v Mlýnském údolí. Rada prý četla jednu moji hru a chce ji dávat.
Trochu jsem ji po uvedení v Československu zrevidoval a změnil titul z KVĚTŮ A KOŘENŮ na V OBSCÉNNÍM CHRÁMU, což je citace z Thoreaua, která zazní ve třetím jednání. Je to jeho charakteristika země s panujícím otroctvím. Požádali mě, abych režíroval. Zrovna jsme začali zkoušet, když přišel fotograf z novin „Slunce Pacifiku“, týdeníku okresu Marin, a vyfotografoval mě. Byl s ním reportér, který se mnou udělal rozhovor o mých začátcích, o mé dřívější činnosti u filmu, o Hollywoodských 10, o odsouzení za pohrdání, o pobytu ve vězení. Zkrátka o všem.
Dva týdny před premiérou hry vyšly tyto noviny s mou fotografií přes celou první stranu. Pochvalné povídání o hře a za ním následoval přehled mého životního díla počínaje ZÁZRAKEM, přes divadelní léta do Hollywoodu a k filmům, jež jsem napsal. Můj život však, kupodivu, z toho vyhodili. Ani slůvko o Hollywoodských 10 nebo o vězení. Nikdy se nedovím, zda to udělali z ohledů ke mně, nebo kvůli pověsti divadla. Poslední odstavec zněl takto: „Cole opustil Hollywood v roce 1947 a věnoval se hlavně dramatické tvorbě. Drama ve své současné podobě, s autorem v roli režiséra, bude pro Marin výjimečným zážitkem. “ Takto laskavě mě natřeli. Naštvalo mě to a chtěl jsem, aby otiskli všechna fakta. Otec se svým napomenutím už tady nebyl, ale od Saliho přišla spása právě včas. Mohlo by to poškodit vztahy divadla a redakce. Tak jsem držel jazyk za zuby.
Skoro současně dostal Dave Hilberman nápad. Kay vyučovala sociologii na pobočce Kalifornské univerzity v San Francisku. Proč bych nemohl já vyučovat filmový scénář ve Státní koleji (teď je to univerzita) v San Francisku, kde před deseti léty Dave našel dobré zaměstnání jako učitel animace? Řekl jsem, že nemám akademický základ, ale on na to, že rozhodující je moje odborná kvalifikace, nikoli akademický titul. Ukázalo se, že je to přesně tak. Hned v příštím semestru jsem začal vyučovat. Kluk, který nechtěl dochodit střední školu, a najednou vyučuje v koleji! Matka byla ještě naživu, bydlela v Los Angeles a já jsem nemohl odolat, abych jí nezatelefonoval. „Tady je profesor Cole, “ řekl jsem. Trochu jsem ji napínal a pak jsem to vyklopil. Tak přece „profesor“! Byla překvapená a měla radost stejně jako já.
Uspokojení, které jsem v několika prvních měsících pocítil, bylo obrovské. Podařilo se mi najít způsob jak přednášet nejen o technice psaní scénáře, ale i o povaze filmové tvorby v Hollywoodu, o její ekonomické a politické stránce. Studenti nešetřili obdivem, a to mi dodalo zoufale potřebné povzbuzení. Až do dneška, což je víc než deset let od doby, kdy mne odtud vyhodili,
