FRANCIS, DICKDRAHÝ ČAS
detektivní příběh
(Rat Race)
Olympia, Praha, 1976
preklad Jaroslava Moserová-Davidová
obálka Zdeněk Ziegler
1. vydanie, 70.000 výtlačkov
27-018-76
beletria, román, detektívky,
192 s., čeština
hmotnosť 195 g
mäkká väzba s prebalom
stav: dobrý
1,50 €
*mikpa* *kat-belx*
Prostředí dostihového sportu obohatil Dick Francis tentokrát novým prvkem. K namáhavému, nebezpečnému povolání profesionálního dostihového jezdce přidal náročnou a odpovědnou profesi leteckého taxíkáře. Hlavními dějovými partnery letce a vypravěče příběhu jsou nejlepší dostihový jezdec té doby, jeho sestra a roztomilý, starosvetsky čestný starý vévoda. Autor vytvořil z těchto čtyř osob, jimž zlo a osud připravily trpké zkušenosti, neobyčejně sympatický, odzbrojující a nakonec vítězný tým slušných, skromných, poctivých a čestných lidí. Samozřejmě nechybí ani romantika, dobrodružství, přesně cítěné ovzduší anglických dostihových závodů včetně ostře viděných postav v zákulisí.
“ Příští den jsem letěl s pěti žokeji a trenéry z Newmarketu na dostihy do Newcastlu a zpět. Musel jsem vyslechnout spoustu stížností na to, jak je cesta nákladná. Večer jsem vyzkoušel „nového“ cherokee. Na automatického pilota lítal vytrvale nakloněný na jedno křídlo, nefungoval průtokoměr paliva a musel mít také někde přetížený elektrický obvod.
„Není to nejlepší, “ hlásil jsem Harleyovi, „mašina je stará, hlučná, určitě má velikou spotřebu a myslím, že taky pořádně nedobíjí baterie. “
Přerušil mě. „Ale lítá, a lítá lacino. Joe to spraví a já tu mašinu beru. “
„Je ale nastříkaná na oranžovo-bílo jako Polyplane.
Dopáleně se na mě podíval. „To vidím, nejsem slepý. Dá rozum, že má tyhle barvy, když jim patřila."
Čekal, že začnu odporovat a že mě pak okřikne. Tak jsem mlčel, jen jsem pokrčil rameny. Když byl ochoten přiznat svým největším konkurentům, že je na tom tak špatně, že se nezmůže na nic lepšího než na jejich vyřazenou řehtačku z třetí ruky, tak je to jeho věc.
Podepsal smlouvu a podal ji pilotovi, který s letadlem přiletěl a vracel se zpátky vlakem. Pilot se útrpně usmál, a když odcházel, vrtěl hlavou.
Oranžovo-bílého cherokee odtáhli do hangáru, aby se do něho Joe mohl pustit, a já se vydal pěšinou kolem letiště do svého teplého domova.
Maringotka pro piloty. Předtím v ní žil Larry a před ním mnoho jiných. Piloti vydrželi u Harleye tak v průměru osm měsíců a většinou bydleli v maringotce, protože to bylo nejjednodušší. Maringotka stála na zaprášeném čtverci betonu, který kdysi tvořil podlahu vojenského přístřešku. Měla elektrickou přípojku, tekoucí vodu a odpad. Tyhle vymoženosti před lety sloužily vojenským letcům.
Kdysi to tam muselo být docela obstojné, ale zástupy starých mládenců, které maringotkou prošly a holdovaly pivu, na ní zanechaly stopy. Všude byly vytlačené vroubky od korunek od lahví, za každou židlí byly na stěnách tmavé, mastné skvrny od neumytých vlasů. Letištní špína zbarvila čalounění na tmavošedo, tu a tam s tmavšími skvrnami. Na zdech byly přilepeny lepicí páskou otrhané vybledlé fotografie- nahých slečen s obrovským poprsím. Světlejší, oloupané, tmavě orámované obdélníky na stěnách svědčily o tom, že se tam těch slečen vystřídalo víc. Zplihlé zelené záclony na oknech musely zastírat mnoho kocovin a od much zašpiněné zrcadlo muselo být svědkem mnoha zklamání. Prohnutá, proležená pohovka byla znavená nudou desítek pilotů, kteří neměli po ruce nic lepšího než Honey.
Úplně jsem zapomněl, že nemám nic k jídlu. V kuchyňce byly jen ovesné vločky a káva. To bylo k ničemu, protože zbytek mléka zkysl. Chvíli jsem nadával a pak jsem se rezignovaně usadil na krátké pohovce a vytáhl z kapsy dva neotevřené dopisy, které došly ráno.
Jeden z dopisů byl od půjčovny televizorů. Půjčovna potvrzovala, že převedla televizor z Larryho jména na moje, tak jak jsem žádal, a abych prý laskavě obratem vyrovnal dlužnou částku za minulé tři týdny. Druhý dopis byl od Susan. Stručně mě upozorňovala, že jsem se zase opozdil s placením alimentů.
Odložil jsem dopisy a zahleděl se z okna na tmavnoucí letní nebe. Prázdná plocha letiště mizela v dálce v šeru, tichá, klidná, zastřená večerními stíny. Byl to pohled, který mě uklidňoval i povzbuzoval. Bohužel tahle morální vzpruha působila pomalu a zdlouhavě. Někdy jsem pochyboval o tom, že se ještě mohu úplně vzpamatovat, že budu takový, jako jsem býval kdysi. Možná, že když si člověk jednou pokazí život tak důkladně jako já, nedá se to už nikdy spravit. Možná, že se brzy přestanu snažit něco spravovat a spokojím se tím, co mám. Nebudu potom už svůj nynější způsob života považovat za rekonvalescenci, za provizorní, ale za definitivní. To by ovšem byla škoda; spokojit se s prázdným životem je škoda.
...............................................................
... posledná veta ...
Než jsem dopadl na zem, necítil jsem nic.
