ANTONOVOVÁ, NEDAÚTULEK PRO ŠŤASTNÉ
(Prijut za štastlivi)
Naše vojsko, Praha, 1990
edícia Živé knihy (150)
preklad Zlata Kufnerová
ilustrácie Dagmar Sedláčková
prebal Dagmar Sedláčková, Zdeněk Netopil
doslov Josef Kolář
1. vydanie, 2.000 výtlačkov
ISBN 80-206-0025-6
beletria, román, literatúra bulharská
192 s., čeština
hmotnosť 305 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
0,40 € DAROVANÉ
*mikpa* in *kat-belx*
Bylo mi dál sedmatřicet let a prožívala jsem druhou polovinu svého života. Trvala dva měsíce: od desátého srpna, kdy jsme se vrátili ze Švýcarska, do dneška, což je desátý říjen. Do tohoto okamžiku.
Žena miluje vlastního syna víc než všechny muže na světě, dokud nepotká jednoho, jehož začne milovat víc než svého syna...
To bylo řečeno o mně.
Nic z toho, co se stalo v posledních dvou měsících, nelze vypovědět tak, aby to obsahovalo vše. Vyprávění vzpomínky zaměňuje pravdu za její výklad. V mém vyprávění bude krásné méně krásným, neboť to už minulo a ztratilo pro mě význam, zatímco ošklivé bude ještě ošklivějším, protože je nemůže nic zastřít.
Vzpomínka na ony dva měsíce se podobá domu po zemětřesení, v němž nic není zničeno úplně. Jen je všeho míň - téměř celistvé a téměř zachované kousky Života, které vedle sebe mohou existovat jen proto, že je po zemětřesení. Jako bych se dívala na barokní stůl stojící v kurníku, na dámský střevíc na stole spolu s mlýnkem na maso a se zlatem inkrustovanou biblí. Po silnici jede kočár s vdovou a policista hraje na křídlovku nokturno...
Doktor Riva mi řekl, že přílišné oduševňování světa je jistým druhem neurózy, jak se v poslední době delikátně říká určitému typu nevyléčitelného šílenství. ,,Vy jste klinický případ, “ řekl mi přátelsky Riva a já se dala do smíchu. Nemohl o mně vědět víc, než jsem o sobě věděla já. A já jsem dokonce věděla, co jsem byla, než jsem se narodila a než se narodila máti. Byla jsem vévodkyní, koněm a jablkem. Zpočátku každým zvlášť a později pak vším dohromady. To o tom jablku potvrdila i máti. Jenže takový, co utrhli zelený, říkala máti, která mě nikdy neměla ráda. Já jsem si však na to zvykla tak, že kdyby řekla něco opačného, určitě by mě polekalo, že to znamená něco zlého.
To zlé však přišlo: máti zemřela.
Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla.
Ta ztráta mě tak zaskočila, že jsem ji ani nemohla k ničemu přirovnat - například k okradení, ke svobodě či ke zradě. Věci se nedají přirovnat k tomu, čemu se skutečně podobají.
Byla jsem zmatena, ale bylo mi stále sedmatřicet a zůstalo ve mně jen jakési zmatené přání. A stále ještě na sebe vzpomínám ve třetí osobě.
Asi nemám tak docela pravdu. Za poslední dva měsíce se udály i dobré věci, obě stránky se zdály vyrovnané, jenže jen já vím, že žádné dobro nemůže být tak velké jako zlo.
První byl doktor Moun - pravda sledovaná z povzdálí se zdá přibližná. A to dává naději...
Rogozanovovi přijeli do Plevenu v podvečer. Město - páchnoucí koňským potem a melouny - vypadalo solidní a prosperující jako předtím. Život sledovaný z kočáru působil dojmem několika poschodí. Nejníž se batolili holubi po trhu a na dvorcích domků. O něco výš byli psi a děti - stejně negramotní, a proto tak veselí. Výš pak byly služky skloněné nad koši s prádlem a nad pekáči s gjuvečem. Nad nimi se plandaly potrhané plakáty ještě z éry zemědělské vlády, zvoucí na přednášku pana Gea Mileva na téma Současné sovětské umění. Tyto plakáty byly prelepený vyhláškami nové vlády o mobilizaci dobrovolníků ve dnech červnového povstání a výzvami všem zájemcům o účinkování ve sboru nové lidové opery. Mezi státními vyhláškami se tetelily listy ze školních sešitů, na nichž bylo inkoustovou tužkou napsáno, že mladí zdraví manželé s nezletilými dětmi schopnými fyzické práce hledají zaměstnání na vinicích a v zelinářských zahradách. Mzda může být v naturáliích.
Ve výkladech obchodů a hokynářských krámů byl zavěšen carův portrét v emailovém oválu se skutečnou alpskou protěží dole - to byla poslední novinka fotoateliéru Chalvadžian. Místy měli u portrétu rukou připsaný výraz loajality: „Tady se nevedou protistátní řeči. Kdo by tak chtěl činit, bude oznámen. “
Nad veškerým tím dramatickým písemnictvím se plácaly národní vlajky, zapomenuté na balkónech buď od nějakého nedávného svátku, anebo přichystané k svátku právě nadcházejícímu.
............................................................
... posledná veta ...
To knihkupectví se jmenovalo Zářivá jitřenka
