NOVÝ, KARELŽELEZO SE ŽELEZEM OSTŘÍ
(Rytíři a lapkové)
Družstvo Dílo
edícia Knihy Díla (15)
obálka M. Aleš, Antonín Pelc
3. vydanie, 20.750 výtlačkov
beletria, román,
184 s., čeština
hmotnosť: 418 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
0,50 € darované THCK
*cesvo*
Houfy Kumánů se vydaly k řece od Suchdola, od Zásmuk, z Kouřimi a z Kostelce ke Skalici, aby jí dobyly, aby plenily v jejím okolí; ale budou do jednoho zabiti! Na všech je, aby se tento plán, jenž zachrání domovy, aby se ten dobrý záměr povedl. Na nich na všech je, aby vítězství bylo úplné!
To byl nápad Sokolův, jenž se utekl k Hanušovi z Lipé; měl spojení se svými lidmi ve vojsku šlechticů a toto spojení udržoval Sokolův voják Čáslav, zvlášť ve zvědách vycvičený, chytrá a odvážná lebka. K plánu je potřebí Racka ze Dvorce, který se postaví vstříc těm zástupům Uhrů, a předstíraje útěk, vyláká je! Vše je smluveno.
Pokusí se je vylákat. Snad to půjde. Ať se tedy nikdo nedá mýlit, uzří-li prchající skalické jezdce, aby jim předčasně nevyrazil na pomoc.
Kumáni vletěli do osidla. Paťhaví zbabělci zemanského hlaváče Racka Kobyly, zříce ten mnohohlavý zástup v rovinách u Výžerky táhnoucí na Oplany, vzali hned do zaječí. Hleděli se ztratit. A přece zůstávali v dohledu, přece se chvílemi zdálo, že se stavějí na odpor, a v zákrutech mizerné cesty mezi lesy před Skalicí bylo několik předních kumánských jezdců sestřeleno šípy!
Teď tedy bylo třeba zbabělce dohnat, aby neměli kdy vletět do skalické tvrze, již někteří už znali z průzkumu. Za nimi!
Češi pádili, ani se neohlédli, běželi ze všech sil.
Za nimi k řece, na níž se nehnou!
Ale zamrzlá Sázava byla v šíři poházena pískem a zemí, koně ji bez nesnází přeběhli. Vida! Byli připraveni na útěk! Nemyslí ti zbabělí psi než na zákeřnou střelbu ze záloh a pak na to, jak vzít roha! To jsou pěkní bojovníci.
A všechna ta síla kumánského jezdectva po jednom a po dvou, aby se led pod množstvím neprolomil, přejela rychle řeku a se zdvojenou silou se pak hnala po stoupající a klikaté cestě, kluzké a plné zmrazků. Ztratili všechnu opatrnost a rozvahu, letěli jako za starým vlkem v pusztě. Neuběhne jim, uštvou ho!
Skaličtí zmizeli jako pára pod sluncem. Však je dostihnou! A nedostihnou-li, co na tom, vjíždějí do kraje, který ještě nebyl dotčen! Napijí se medoviny, naberou si zásob a holky si přitáhnou zpátky do ležení.
Nejdříve je Češi zahrnuli šípy a pak na ně vyráželi hned zprava, hned zleva kopími i meči a největší pohromu způsobily cepy čeledínů, po celé té zrádné cestě ve směru na Ostředek leželo Kumánů jako žlutých snopů na poli. To byly žně v měsíci únoru! To byly bohaté žně!
Nemnoho těch žlutolebých znamenitých jezdců, zrozených v rovinatých stepích uherských, z posázavských kopců uniklo; bůhví, kudy bloudili, zvětření a zdivočelí, než nalezli své hlavní ležení u města Kolína.
Na zválených paloucích, v lesích a pod stráněmi ležela mrtvá těla nepřátel, odraná již o kabátce a škorně a stříbrné nebo zlaté náušnice, o kované pasy. Čeleď zemanů je snášela na hromady a pokrývala větvemi. Nikomu se nechtělo kopat jámy ve zmrzlé půdě.
Racek ze Dvorce, řečený Kobyla, vysoký, kostnatý chlap, popojížděl tu v hloučku zemanů, rozkládal a smál se hlučným smíchem.
Dělili se o kořist.
Ještě z různých stran přiváděli rozběhlé kumánské koníky.
Svolali čeleď a Ondřej Roháč k ní promluvil pár slov. Řekl, že se chovali statečně a že by nepřátelé vždycky byli vybiti ze země, kdykoliv by do ní vtáhli, kdyby všichni zemani se svou čeledí drželi při sobě, jako na tomto břehu Sázavy.
Lidé zvedali čapky a křičeli radostí nad vítězstvím. A těšili se na domovy.
Slyše o té pohromě velkého oddílu svého chrabrého vojska, uherský král se rozsoptil. Nařídil bez meškání oblehnout Rackovu Skalici, příkladně ztrestat, rozdrtit na prach! A po Rackovi Hanuše z Lipé na Ratajích! Oblehnout a srovnat se zemí! Vyhladit ty lapky!
A sám vsedl na kůň a jel v čele mnohohlavého zástupu jezdců a pěších, kteří vezli praky a beranidla.
Tenkráte jak přišly, tak opět náhle mrazy ustaly, obleva rozblátila cesty, bídně se to pochodovalo od Kolína k řece Sázavě.
Rackovi lidé byli překvapeni, tak vzácnou návštěvu nečekali. Bavili se na tvrzi tříděním kořisti, kterou tak snadno získali, zpychli a zlenivěli vítězstvím, jež zaplatilo jenom deset lidí; několik raněných leželo na slámě v malé světnici za velkou jizbou: Zlenivěli, že ochabli v ostražitosti — teď to tedy měli! Sám král přichvátal se pomstít!
Uzavřel Skalici, že se z ní nehne myš!
......................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Rodil se den.
