KUBKA, FRANTIŠEKVELIKÉ STOLETÍ II.
Básníkova svatba
Československý spisovatel, Praha, 1960
edícia Dílo Františka Kubky (8)
obálka Josef Blažek
2. vydanie, 10.000 výtlačkov
beletria, román, literatúra česká,
446 s., čeština
hmotnosť: 533 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
0,40 €
*cesvo*
Takto a podobně se psalo v petrohradských novinách: Když ministr Miljukov, důstojný a šedovlasý, dokončil svou řeč k shromáždění před Tauridským palácem, kde zasedá duma a odkud vyvřel pramen národních svobod, rozlévající se už po celé zemi jako potopa, oznámil za všeobecného jásotu jména nové, Prozatímní vlády, vlády ruské revoluce.
Četl: Předseda vlády kníže Lvov... Ministr zahraničních věcí profesor Miljukov ... Ministr vojenství Gučkov ... Tereščenko, Kerenskij... Každé jméno pozdravil zástup jásotem.
„Je to vláda demokratická, vlastenecká, vláda národní důvěry, vyšlá z lůna lidu,“ pravil Miljukov.
V té chvíli se v houfci slavnostně oblečených dam a pánů, studentů, gymnasistek, praporčíků, kapitánů, raněných poručíků s georgievskými kříži, rozvášněných slečen a rozradostněných jinochů něco pohnulo. Dva vojáci v papachách a bez řemenů, v prostřílených a umazaných pláštích, vyzvedli na rukou muže ve vojenské blůze, záplatovaných kalhotách a bez čepice. Muž měl strženou jefrejtorskou pásku na ramenou, vrásky kolem úst a krátce ostříhanou prošedivělou hlavu. Byla to kulatá hlava Sibiřana, patrně potomka politických vyhnanců. Tento muž zvolal velkým hlasem:
„Hej, vy tam, na balkóně!“ To volal tak na ministra zahraničních věcí, profesora, učence a státníka P. N. Miljukova! „Hej, vy tam, povězte laskavě, kdo jmenoval tuhle vládu?“
Miljukov zaslechl hlas, neboť na náměstí nastalo takové ticho, že bylo slyšet pěnkavu na nízké báni Kateřinina paláce. Miljukov sňal zlaté brýle. Sáhl si za límeček, zatáhl za černou kravatu a vytáhl z kapsy papír s jmény nových ministrů. Ruka se mu třásla. Mlčel a díval se na papír. Zase si nasadil brýle.
„Čekáme!“ volal znovu hlas. „Kdo jmenoval tuto vaši vládu?“
Stařík na tribuně se vzpamatoval a vyřkl jediné slovo: „Revoluce!“
Zástup zahřímal: „Sláva revoluci!“
Muž, zdvižený rukama vojáků, vyčkal však, až křik ustane:
„Ať žije mír bez anexí a kontribucí. Hanba vojně!“ zvolal a zmizel.
Jenda, který četl toto líčení v „Ruském slově“, byl přesvědčen, že muž, který se takto přel s ministrem Miljukovem, byl jefrejtor Okulov.
Takových jefrejtorů Okulovů byly však tisíce a milióny po celé ruské zemi. Po celé ruské zemi volali hanbu imperialistické válce a říkali:
„Buržoazie se chytila za šosy lidu. Lid svrhl cara! Buržoazie toho využila. Jí stačí, že se do Zimního paláce místo starých ministrů nastěhovali ministři noví. Kdo jsou tito ministři? Boháči nebo sluhové boháčů. Dali nám tito ministři aspoň slib, že bude půda naše? Vždyť tato vláda slouží statkářům! Slíbili nám alespoň, že bude mír? Naopak, slibují další válku, protože jsou sluhy ruských i cizích kapitalistů. Francouzi a Angličané mají radost. Vždyť oni sem poslali své špióny a provokatéry, aby pomohli oklamat ruský národ. Cizinci nastolili Prozatímní vládu! Pro sebe! Pro své peněžní žoky! Car nadělal dluhy ve Francii. Prozatímní vláda je chce platit. Z naší krve, z našich mozolů! Pokračuje v imperialistické válce. Chce anexe cizích zemí, chce kontribuce! Pryč s takovou vládou! Tohle není revoluce, to je převrat, jaký mají u nás ve zvyku dělat už několik set let. Jednoho cara vždycky zabijí a přijde druhý. To se opakovalo donekonečna. Nyní jeden car odešel a nastoupila celá hromada carů. Ale my nechceme žádné cary! My chceme mír a půdu!“
.....................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Taková byla básníkova svatba.
