ŠVEJDA, JIŘÍDLOUHÉ DNY
Mladá fronta, Praha, 1981
edícia Alfa (62)
doslov Štěpán Vlašín
prebal Rostislav Vaněk, Jitka Walterová
1. vydanie, 45.000 výtlačkov
23-019-81
beletria, román, literatúra česká,
248 s., čeština
hmotnosť: 311 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: zachovalá
0,10 €
*cesvo*
O jednom ze svých hrdinů prozradil Jiří Švejda, že musel o něm napsat, „aby se jej zbavil sám v sobě“. Tento výrok můžeme přenést takřka beze zbytku i na postavu mladého, talentovaného prozaika Viléma Hálka, hlavní postavu z posledního Švejdova díla - DLOUHÝCH DNŮ. Hálek vystudoval dálkově chemii, získal titul a stálé místo ve výzkumu místní chemičky a začal psát. Úspěch prvotiny, napsané po večerech, strhl lavinu. Tisk, televize, noviny a film, nabídky na další knihy, scénáře a rozhovory o tvůrčích plánech. Zrodil se úspěšný autor. A s úspěchem i závist. Další kniha je přijímána již s mírnými rozpaky. Kritika váhá, obdiv se mění v pochybovačný pošklebek. Ve středu dění však zůstává mladý, senzitivní a snadno zranitelný člověk. Zpochybňování práce mu přináší i komplikace rodinné, závažnější než společenské mínění. Hálkovy vyvstává zásadní otázka. Co bude dál? Nový rukopis Švejdův je již jeho šestou knihou. (Romány Havárie, Dva tisíce světelných let, Kdybych zemřel, Požáry a spáleniště a básnická skladba Poéma o větru). Rádi konstatujeme, že je dílem mnohem hutnějším a stavebně dovednějším, než byly předchozí svazky. Svědčí o formálním vyzrávání autorově, Švejda už zdaleka není jen mladým a talentovaným příslibem.
POZNÁMKY: ROZHOVOR
Irena procitla do parného jitra a otrávene civela do stropu zděného bungalovu. Vstát, opatrně našlapovat v rozpáleném písku na pláž, tam ulehnout a střídavě nastavovat slunci záda a břicho, a to celé odpoledne, pak lehký oběd, vykoupat se a znovu se obracet, večer víno, tanec a Marek, ten psík bez vůle, ve chvílích zoufalství agresivní.
„Uděláme si výlet?“ ohlédla se k Věře, která na protějším lůžku ještě dosnívala písečné duny, měsíc, noc a hvězdy.
„Dneska Irenku hlídat nemůžu,“ řekla rychle matka.
„V osm jede autobus do Budvy ...“
Věra otevřela oči a zvedla se na loktech.
„Přece jsme s klukama dohodnuté, že ...“
„Kašlu na ně!“ přerušila ji Irena.
„Vůbec nedržíš slovo!“
„A ty jsi slepice. Jednou potkáš normálního chlápka a není s tebou k vydržení,“ Irena se ušklíbla, „čím víc za ním polezeš, tím dřív se na tebe vykašle, chudáčku ...“
„Vilém byl pěkně padlej na hlavu, že si tě vzal!“ křikla Věra rozčileně. „Kdyby věděl, co ...“
„Řekneš mu to?“ opět ji přerušila Irena.
Věra ztichla a krotce zavrtěla hlavou.
„Tak o tom neblafej,“ Irena pohrdlivě ohrnula rty, vstala a poprvé za deset dní tady začala sama Irenku připravovat na den u moře.
„A co mám vyřídit Markovi?“ zeptala se Věra již smířlivě, když Irenka vyběhla ven.
„Že mi leze krkem,“ odpověděla Irena a vyšla za dcerkou před bungalov.
Jehličky slunečních paprsků bodaly do ramen a pod vlasy, rozpalovaly kůži a tělo až k bolesti. Nudná dovolená, pomyslela si Irena a náhle cítila podivnou lhostejnost, znechucení a zlost, že nemá objekt, jehož dráždění by ji uspokojovalo. Snad nudistická pláž ... Sama se tam ostýchala jít, třebaže se přesvědčovala, že lidé na pláži a vše kolem nich je oderotizováno, ale zaštítěna malou Irenkou se odhodlala.
Za závorou si odvážne a samozřejmě svlékla plavky a s Irenkou za ruku vykročila podél břehu. Statečně snesla zkoumavé pohledy mužů a závistivé žen, lehla si na přikrývku, nasadila si brýle a oddělena od světa neprůhlednými zrcadlovými skly, sama neviditelná, protože anonymní, pozorovala skotačící Irenku.
I do vody vstoupila s brýlemi na očích. Koupala se dlouho, nemohla se nabažit toho okouzlujícího pocitu volnosti a lehkosti, a teprve když Irenka chtěla pít, vyšla z moře na pláž.
„Paní Markéta ... Dobrý den.“
Ohlédla se. Ani dnes se Miro neusmíval.
„Nikdy jsem vás tu neviděl,“ Miro pokrčil rameny.
„Jsem tu poprvé,“ řekla a náhle pocítila stud, protože přestala být anonymní a opar bezpohlavnosti mizel.
„Jste odvážná,“ Miro smyslně zamrkal. „I když to máte velmi snadné...“
„Jako každý,“ ukončila rozhovor a zamířila ke své pokrývce.
Přidal se k ní. Rozprostřel vedle její deky krátké prostěradlo a lehl si. Připadalo jí to hulvátské. Dala Irence napít, obrátila se na břicho a mlčky hleděla na moře.
„Vy jste rozvedená?“ zeptal se Miro a dlaněmi hrnul hráz písku k jejímu lokti jako buldozér.
„Ne,“ odpověděla po chvíli.
Obrátil se na záda a nestydatě se obnažil.
„V Mostě bylo mnoho rozvedených žen ...,“ povzdechl, jako by vzpomínal na kouzelné dny. „Bydleli jsme na ubytovně jen několik dní...“
„Proč mi to říkáte?“ obořila se na něho.
Miro se zarazil, obrátil se na bok a zavrtěl hlavou.
„A kde je tedy váš muž?“
„Zůstal doma. Má mnoho práce,“ řekla hádavě.
„Aha...,“ soucitně přitakal a Irena zuřila, že mu vůbec odpověděla, že se nechala vyprovokovat jeho sebevědomým a nabubřelým odhadem.
„A copak dělá?“ zeptal se Miro po chvíli a v obličeji měl takový výraz dychtivého očekávání, jako když malý chlapec vší silou hodí kámen a sleduje, kam až dopadne.
.........................................................................................................................................................
... posledná veta ...
"Běž," řekl jsem a ona odešla.
