BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, VÁCLAVZ TĚŽKÝCH DOB
Výbor z díla
Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1950
edícia Knižnice pro střední školy
ilustrácie Jiří Jelínek
upravil Pravoslav Hykeš
1. vydanie, 15.750 výtlačkov
beletria, próza krátka, poviedky, literatúra česká,
192 s., čeština
hmotnosť: 365 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal poškodený
0,40 € darované THCK
*cesvo*
Těžké, přetěžké byly doby poddanství, z nichž čerpá námět většina povídek tohoto našeho výboru. Psal je vlastenecký kněz, jeden z těch vzácných pokrokových duchovních, kteří jako kdysi kněží dob pobělohorských a dnes francouzský abbé Boulier a anglický kněz Johnson zasvětili celý svůj život lidu, lidskému štěstí, boji proti tyranství a útisku.
Narodil se z chudých rodičů a chudé dětství jej poznamenalo těžkou chorobou, jíž ve velmi mladém věku podlehl. Zemřel na chrlení krve ne ještě ani třicetipětiletý. A přece zanechal dílo počtem značně rozsáhlé — na devadesát povídek, románů, pohádek a pověstí. Ačkoliv byl katolický kněz, nebál se vyzdvihnout boj slavných táborských vojsk proti katolickým křižákům. Pravé doba husitská jej z naší minulosti nejvíc přitahovala. Vždyť o té krásné minulosti, o té krásné době husitského bratrství slýchal od nejútlejších let z vypravování svého otce a tato doba právě v něm vzbudila lásku k historii a touhu psát. A z této dráhy se nedal svést ani ostrými výtkami katolických církevních hodnostářů, kterým byl trnem v oku kněz, zastávající se lidu proti světským a zvláště církevním pánům a velebící dokonce husitské války. Doba pobělohorská a selské utrpení jej, nemocí přecitlivělého, silně rozsmutňovaly. Varoval ve svých knihách, napomínal jimi, ukazoval hoře národa porobeného a lidu bezbranného.
Čteme-li my je dnes, kdy šťastná přítomnost a ještě šťastnější budoucnost ostře vystupují proti jejich bezútěšnosti, tím více oceňujeme všechnu tu svobodu lidově demokratické vlasti a vděčíme mu za velikou práci, kterou hlavně mezi prostým lidem vykonalo jeho dílo, varující před chybami minulosti i povzbuzující slavným příkladem husitským.
S ilustracemi Jiřího Jelínka
SEDLÁK KRÁKORA
Sedlák Krákora bude přece zítra kázat!
Tato zpráva se rozletěla jednou v sobotu večer ve vsích na pravém břehu Vltavy: v Husinci, v Klecánkách, ve Větrušicích, v Řeži, v Klecanech, jako palička, když si ji podávají od statku k statku, od chalupy k chalupě a od chaty k chatě.
Bývalo tak vždycky, kdykoliv šla řeč, že sedlák Krákora bude kázat.
Tehdáž začínaly být nepokojné časy. Sám Pánbůh ví, kdo naházel zase doutnáky do popela už dávno vystydlého. Lidem opět nechtělo do hlavy, jak je to, že nejdříve cizí „huba“ a potom teprve vlastní, zvláště tam, kde stopy vojny, moru a protivenství nevyhladily paměť na lepší, volnější časy.
Sedlák Krákora byl vyhlášený kazatel široko daleko.
Pod bílou lebkou měl celou bibli; postily či tištěných kázání nepotřeboval. Kazatelského umění také neslyšel, úsudky si tvořil sám; ale byly pádné, byly, jak říkáme, jako hrom: ozdob nepřijímaly, někdy pálily jako žhavé železo, někdy zase byly studené jako led, až mrazily. Byly skorem nešetrné, ale zato pravdivé.
Lidé z jeho „kázání“ chodívali mlčky, s hlavami svěšenými, neříkali „ten to zná“; ale cítili jeho slova hluboko, a to jim vázalo jazyky. Ale druhý den bývaly vždycky ve dvorech plné šatlavy, protože lidé na robotu schválně zaspávali a schválně nešli, až pro ně přišli mušketýři.
Sedlák Krákora kázával nad řekou na vysoké skále. Těm balvanům před Větrušicemi do dneška říká lid „kazatelna“.
Páni nechávali Krákoru rok od roku v pokoji. Ještě leckdy ho také šli poslechnout, a když je tak „říz“, usmáli se tomu.
Ale letos se naň dívali nějak zostra. Na „kázání“ jeho nechodili, a kdo z posluchačů zmeškal v pondělí robotu, bylo s ním zle. Už mu to dvakrát zapověděli, třikrát seděl po čtyři téhodny ve sklepě; ale Krákora byl tvrdý, tvrdší než jeho „kazatelna“, a v neděli, bylo-li hezky, nekázat bylo mu jako mít zdravé plíce a nedýchat.
Když mu řekli, pro to že jsou kněží a v kostelích opravdové kazatelny, usmál se trpce; ale co mu v té chvíli přišlo na jazyk, nevyřkl nikdy. —
A dnes v sobotu byli u Krákory dva mušketýři, měli s sebou řetězy a lidé ve vsi povídali, na čí ruce a na čí nohy.
„Kde máš tatíka?“ zeptali se dcery.
„Odešel, milí páni!“
„Kam odešel?“
„Jediné Pánbůh ví, milí páni!“
„Měl štěstí, že odešel.“
„Pomodlím se za to, milí páni!“
„A jestli se vrátí a bude zítra kázat, nedokáže a nedořekne ,amen', protože schválně pro něj postavili před zámkem zbrusu novou šibenici. Vyřiď mu to, přijde-li!“
Mušketýři odcházeli s nadávkami.
.........................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Zatím Tě nejsrdečněji pozdravuji a líbám,
zůstávaje Tvůj.
