PUJMANOVÁ, MARIEHRA S OHNĚM
Československý spisovatel, Praha, 1963
edícia Knihovna lidové četby (35)
obálka Zdenek Seydl
14. vydanie (v ČS 12.), 50.000 výtlačkov
22-087-63
beletria, román, literatúra česká,
272 s., čeština
hmotnosť: 206 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, bez prebalu
0,10 €
*cesvo*
Hra s ohněm je volným pokračováním Lidí na křižovatce, časově dovedeným až do počátku protektorátu. Autorka provádí své hrdiny třicátými lety, naplněnými vzrůstajícím nebezpečím fašismu. V centru vyprávění se ocitá rodina komunistického advokáta Gamzy, který pomáhá připravit první velkou morální porážku fašismu v lipském procesu. Jiří Dimitrov promění soudní síň v tribunu obžaloby fašismu. Autorka dále rozvádí osudu Gamzových dětí - Helenky a Stáni. Všechny osobní problémy ustupují do pozadí před neštěstím národa v letech 1938 - 1939. Gamza, jako voják v přední linii, první padá za oběť protektorátnímu režimu. Přesto závěr knihy nevyznívá pesimisticky, ale naopak přesvědčením, že tragická doba českého národa je jen přechodná, a hlubokou vírou v lepší časy.
Vpád Skřivánkových
Vtrhli Skřivánkovi s dítětem a kufry do střešovických starých řádů, pobouřili Barborku, obsadili
byt a tlačili ke zdi Stanislava. Ti, co přijeli z ciziny, jsou takoví slavní! Kde všude nebyli! Co všechno neviděli! Kolik zkušeností nenasbírali! Sypou zprávy z obou rukávů; průvan novot s nimi vtrhuje zotvíranými dveřmi, a starousedlík aby se styděl, že jeho pec stojí stále na jednom místě. Všemu líp rozumějí; pronášejí úsudky s takovou jistotou. Jak by ne. Obrovská země, kam chudák Stanislav nohou nevkročil, rozprostírá se za nimi do nedozírna a dodává jim náramné převahy a sebevědomí. Jako by ji měli pachtovanou. Však se podle toho roztahují.
Pestrá uzbecká čapka se povaluje po Stanově psacím stole — jak se tam dostala? Chtěl usednout v jídelně na židli a málem pochroumal Miťovu plachetní loď. Pozor! To byl nářek! „Jen ho nech,“ říká paní Gamzová dceři, která s omluvou sebrala hračku, a hladí vnuka. „Tak málo jsem ho užila. Viď, Mítěnko.“
Vetřelci nedbali o domov kolik let, právě proto jim ho teď vykliďme — jsou vzácní. Barborka rozdělává oheň ruskými novinami, které jsou nečitelné jako písmo v zrcadle, a Míťa se zeptal Nelly:
„Babičko, umíš číst?“
Protože Aliho babička neuměla. Teprv se učila. Ve dne chodila k tátovi do továrny, večer do tatarské školy v kremlu. Kluci jí doma pomáhali úlohy.
Nella se vnoučkovi zasmála: „To víš, že uhlím, ty ferino."
„Přečti mně to,“ přísně řekl Míťa, otevřel svou obrázkovou knihu s veršíky a dal ji Nelle do ruky tak, jak to viděl u bratrů Aliho, když zkoušeli babičku.
Azbuka — ó jé! Paní Gamzová si marně vzala brýle. Žalostně slabikovala.
„Vidíš, že neumíš číst,“ vítězně prohlásil Míťa a sklidil obrovský úspěch. Moloděc! Byl slavný už tím, že je na světě. Gamza vzal ženě knihu z ruky a jal se plynně předčítat nahlas ruské básničky. Závodili o vnoučkovu přízeň. Stanislav by nebyl věřil, že je otec takhle dětinský.
„Strejčku,“ ptal se Míťa, „chodíš na tir?“
„Co je to tir?“
„Ale na střelnici.“ Míťa se divil, jak jsou lidé v Praze hloupí.
„Ne, brachu. Měl jsem toho dost, když jsem vojančil.“
U táty v autozávodu chodili dělníci v polední přestávce na tir.
Sestra pobízí Stánu ke kaviáru — dar závodní nemocnice, ale Stána kaviár ani vidět. Švagr mu nalévá vodky — bohužel, Stáňa nepije. Ale papiroskou snad nepohrdneš? Nezvykle suchý kouř zamořil byt a dráždí Stanislava k pokašlávání. Aby řekl pravdu, nepotrpí si na cigarety s dutinkou. A víš, proč je tak dlouhá? Mrazy. Ruské mrazy. Aby se mohla snáze držet rukou v palečnici. Což švagr! Má Sovětský svaz v malíčku. Ať se ho Gamza zeptá, nač chce, do všeho je zasvěcen, ten vítěz pětiletky. Patrně by se ani nebyla uskutečnila bez manželů Skřivánkových. Kampak Stáňa na takové výtečníky! Seděl za pecí a držel se Vlastiných sukní. Švagrovi postavili pomník už zaživa v moskevském sadu, to je stará věc, Helena o tom psala už dávno — proč nad tím matka znovu jásá? Stanislava uvádělo do trýznivých rozpaků poslouchat tu chválu. Bývalo mu třeba jako vzduchu rodinné pohody, sám se o ni vždycky přičiňoval první — ne, ale tentokrát se nedoved! radovat s radujícími. Ať se nutil, jak nutil, zůstával mimo jejich rozjaření a ztuhlý. Stanislav, tak něžný k prababičce, když už byla všem na obtíž, nyní se zatvrdil k sestře za to, že ho Skřivánkovi zastihli jako z udělání v čas, kdy měl smůlu. V každé rodině, byť i její členové se měli sebevíc rádi, sourozenci spolu soupeří. Snad je to vzpomínka z dětských let, kdy běhali o závod a pořádali řeckořímské zápasy. U Gamzových dětí bývalo štěstí střídavé,
................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Našlapovali zeširoka
na pražskou dlažbu, takoví pokojní a spolehliví, takoví nevyšinutí, a rozčilená
tenká paní, jak je předbíhala, pocítila přese všechnu úzkost, že jí někdo zvedá
hlavu a narovnává záda.
