FRÝBOVÁ, ZDENADEN JAKO STVOŘENÝ PRO VÁŽNOU ZNÁMOST
Československý spisovatel, Praha, 1989
edícia Spirála
1. vydanie, 110.000 výtlačkov
22-040-89
beletria, román, literatúra česká,
328 s., čeština
hmotnosť: 290 g
mäkká väzba
stav: dobrý
DAROVANÉ
*cesvo*
ZDENA FRÝBOVÁ - novinárka a spisovatelka, napsala úspěšnou psychologickou prózu Falešní hráči, humoristický román o rodině se psem Robin a dále se ve své tvorbě zaměřuje na takzvané profesní romány: Připravte operační sál (z oblasti kardiochirurgie), Z neznámých důvodů (z prostředí biochemického výzkumu). V této řadě pokračuje i její nová kniha DEN JAKO STVOŘENÝ PRO VÁŽNOU ZNÁMOST, která obsahuje pět příběhů z manželské poradny, vyprávěných psychologem-manželským poradcem.
Téma manželského trojúhelníku je oblíbené mezi spisovateli i čtenáři. Také v pěti novelách Zdeny Frýbové jsou osudovým problémem hlavních hrdinů konflikty a poruchy v partnerských vztazích. Nejde však o příběhy uměle stylizované, ale nanejvýš reálné, a tak děj ne vždy a přímočaře spěje ke klasickému manželskému trojúhelníku — někdy je to spíš čtverec či víceúhelník, nebo naopak prostá manželská úsečka, z níž se obtížně vybočuje do okolního životního prostoru. O příčinách manželských krizí píše autorka zasvěceně a nezřídka překvapuje pravdivostí neobvyklých postřehů, které ukazují, že manželské osudy nejsou zdaleka podmíněny jen společným milostným citem dvou lidí, ale daleko výrazněji je ovlivňují individuální psychické dispozice a deformace z dětství, společenské postavení, majetkové poměry, profesionální zatížení partnera v zaměstnání, zdravotní potíže, alkoholismus a drogy nebo nečekané tragédie, které zcela nově prověří pravou hodnotu již jednou vytvořeného intimního mikrosvěta manželství.
Mohl dát i ruku.
Po návratu z léčení mě Šíma s Patkou navštívil a bylo očividné, že prožívá recidivu — ale líbánek. Oba vyhlíželi skvěle. A potěšilo mě, že hned po Šímově návratu domů si přivezli holčičku, která byla ty tři měsíce u Patčiny tety v Mostě.
„Léčení bylo míň hrozný, než jsem se obával,“ řekl mi Šíma. „Stejně nechápu, jak jsem moh bejt tak blbej a dostat se do takovýho průšvihu.“
„Pevně věřím, že tenhle postoj ti vydrží pro zbytek života."
„Ale jo. Jsem čtrnáct dní v práci a fakticky ani jednou jsem nebyl v pokušení. A víte dobře, co se u nás všude válí léků. Jsou mi úplně fuk.“
Ty všude přítomné léky byly přesně to, co mě znepokojovalo.
„Co teď v ústavu děláš?“
„Co bych dělal? Pořád totéž. Probrali jsme si to s mým doktorem. Řekl jsem mu, že za každou cenu chci na svoje místo. A nabídl jsem mu, že si mě z poradny můžou namátkově zvát na odběry moči. Taky s ním mluvila naše ředitelka a paní vrchní a obě se za mě zaručily.“
„To je, Šímo, obrovský projev důvěry. Jestli ho zklameš, dovedeš si doufám představit, jak bude tomu tvému doktorovi, vaší ředitelce a vrchní sestře!?“ provolal jsem pateticky a na Šímu to zabralo.
„Pane doktore, než tohle jim udělat, tak si radši pustím plyn.“
Pak jsem po celé měsíce slyšel o Šímovi jen tu a tam, když jsem se na některé poradě setkal s Jiřinkou a ona mi okamžitě hlásila, že Šíma dál všechno bezvadný, a nikdy neopomenula dodat: „Neříkaly jsme ti s Andou, že celé to jeho léčení je přehnaný povyk?“
Pravda byla taková, že nebýt povyku, Šíma se dnes už hezky rychle řítil do záhuby, ale rád jsem přitakal a ještě radši jsem byl, že Šíma patří mezi ten malý zlomek toxikomanů, kteří se úspěšně vyléčí.
Bylo to zhruba půldruhého roku poté, co se Šíma vrátil z léčení. Jednou ráno, když jsem přišel do práce, se mi ozvala telefonem Patka, jestli by za mnou mohla přijít.
Samozřejmě že jsem byl okamžitě ve střehu.
„Doufám, že manžel nezačal zase užívat léky?“ vylepšil jsem svou prostou otázku, zda Šíma opět nefetuje.
„Ne ... to ne,“ odpověděla a mně se ulevilo. Jak ty dva znám, tak Patka mě požádá ve jménu svých dětí, které tak bezmezně miluje, abych přesvědčil její matku, že jí má dát na fotel Marylen či na výlet do Budapešti. Měl jsem program hodně zaplněný, takže v první chvíli jsem ji chtěl objednat až za tři týdny, ale pak mi blesklo hlavou, že s těmihle poděsy člověk nikdy neví, v jaké skopičině zase lítají, a jsou tam ty malé děti...
„Ve čtvrtek v půl desáté?“
„Prima. Děkuju, pane doktore.“
Když se Patka objevila, musel jsem uznat, že je hezčí, než když jsem ji viděl naposled. Trochu zhubla, což jí ohromně prospělo, ale dál zůstala zaoblená na těch správných místech, takže se z ní vyčábřila opravdu atraktivní holka. A zatímco se dřív oblékala trochu trhle, jak je zvykem dnešních mladých dívek — upravovat se tak, aby vyhlížely co nejodpudivěji, dnes už se obléká a češe se švihem a porozuměním, co jí sluší.
„Takže co pro vás mohu učinit, paní Šimánková,“ zeptal jsem se a Patka pravila:
„Potřebuju, pane doktore, abyste mi poradil, jak se nejlíp seznámit s nějakým prima mužským na ženění. Myslíte, že je lepší Kontakt, anebo individuální seznamka? Anebo si mám dát inzerát?“
Chvíli jsem naprázdno polykal a pak jsem řekl: „Vy jste se rozvedli?“
„No jo. Budu se rozvádět,“ ujistila mě ležérně, a já jsem zas naopak ujistil ji, že do Kontaktu ani individuálního seznámení ji nikdo nezařadí, dokud nebude mít černé na bílém, že je rozvedená, a do té doby ani já jí nebudu dávat žádné rady stran nové známosti. A současně mi svitla naděje, že ono to nebude tak horké. Ti dva infantilové se nejspíš pohádali, jestli v túzu koupit pro ni paraple, nebo pro něho fusekle.
.................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Nic jiného než osamění jsem před ním neviděl.
