STANĚK, TOMÁŠODSUN NĚMCŮ Z ČESKOSLOVENSKA 1945-1947
Academia, Praha, 1991
Naše vojsko, Praha, 1991
obálka Richard Maršák
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
ISBN 80-200-0328-2
II. svetová vojna, história,
536 s., 16 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 797 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky
7,00 € PREDANÉ
*bib14*
Studie zkoumá příčiny, způsoby realizace a důsledky transferu německého obyvatelstva z Československa v letech 1945-1947.
3. K postavení některých skupin německého obyvatelstva v roce 1945
3.1. Antifašisté
Složité osudy té části Němců v Československu, kteří se postavili proti nacismu, byli jím pronásledováni a přinesli oběti na cestě k jeho porážce, se začaly odvíjet již na podzim 1938. Ještě před záborem pohraničí se mnozí němečtí sociální demokraté, komunisté a další antifašisté uchýlili i s rodinnými příslušníky do českého a moravského vnitrozemí. Počet německých uprchlíků je odhadován na 30 000 — 35 000 (reálnější jsou zřejmě údaje o asi 12 500 politických utečencích a 14 500 židech), z nichž se ovšem řada v období od Mnichova do 15. března 1939 vrátila sama zpět nebo byla do pohraničí odeslána úřady. Ve vnitrozemí zůstalo v říjnu—listopadu 1938 zhruba 3 500-4 000 německých sociálních demokratů a přibližně 2 000 komunistů s příslušníky rodin. Do ciziny se podařilo před 15. 3. 1939 a po něm odejít nejméně 3 000 sudetským Němcům — sociálním demokratům, více než 1 000 komunistům, asi 200 členům a funkcionářům bývalé Deutsch-Demokratische Freiheitspartei (DDFP) a několika skupinám dalších demokratů. Z více než tří desítek tisíc židů, kteří opustili různými cestami čs. území před okupací a v následujícím období, bylo údajně asi 7 800 osob německé národnosti. V září 1939 bylo ve Velké Británii přibližně 7 000 všech emigrantů z ČSR, z toho asi 5 000 Němců a židů. Později se jich uvádělo mezi 9 000 exulanty kolem 7 000, z toho téměř 5 000 „německy hovořících“ židů.
Příslušníci levicových politických stran a demokratických organizací byli ihned po okupaci pohraničí vystaveni tvrdé perzekuci. Mnozí z nich byli zatčeni, vyslýcháni, internováni a jinak pronásledováni. Část německých antifašistů byla sice po určité době propuštěna, ale nadále zůstávala pod policejním dozorem a byla nejrůznějšími způsoby šikanována. Někteří antifašisté byli znovu zajištěni nebo po vypuknutí války odesláni mezi prvními na frontu. Větší počet odpůrců nacismu zůstal ve vězeních a koncentračních táborech již od podzimu 1938. Uvádí se, že v pohraničí bylo po Mnichovu pronásledováno asi 20 000 německých sociálních demokratů a příslušníků jejich rodin a více než 9 000 členů KSČ. Vyskytují se rovněž zmínky o 10 000 sudetských Němců, kteří byli zatčeni, uvězněni nebo odesláni do koncentračních táborů.
Za války se řada sudetských Němců v emigraci zapojila aktivně do protifašistického zápasu, někteří z nich bojovali v čs. zahraničních vojenských jednotkách a spojeneckých armádách. V okupovaném pohraničí byly podmínky rezistence značně obtížné. Většina sudetoněmeckého obyvatelstva otevřeně podporovala nacistický systém a jeho válečné úsilí, část Němců přijímala vývoj událostí spíše pasivně a pouze menší skupiny antifašistů — sociálních demokratů, komunistů a dalších demokratů — se podílely na odboji. Postupem času, zejména od přelomu let 1942/1943, se sudetoněmecká pospolitost více diferencovala, vlna válečného nadšení poněkud opadla, ale odpor, i když v průběhu r. 1944 přece jen o něco výraznější, zůstal i nadále záležitostí pouze těch nejodvážnějších. Představitelům čs. odboje v zahraničí i ve vlasti se přes snahu o jeho vystupňování nejevil nakonec jako dostatečně účinný a průkazný. Toto hodnocení je nutno zvažovat v kontextu všech dobových vlivů, s vědomím, že v podmínkách totalitní diktatury a fungování propracovaného systému perzekuce, v atmosféře všudepřítomné kontroly a masově rozšířené demagogie mezi sudetskými Němci nemohla o intenzitě rezistence vypovídat pouze absolutní čísla.
V odtrženém pohraničí byla potenciální síla protinacistického odboje vážně oslabena hned v říjnu 1938. Nejaktivnější antifašisté bud emigrovali nebo byli zatčeni, postaveni pod permanentní policejní dohled apod. To mělo nemalý vliv na formování a složení vedoucích garnitur rezistence v následujícím období. Opominout nelze také fakt, že značná část mužů byla odvedena k armádě. Hluboká konspirace a specifika prostředí, v němž němečtí antifašisté působili, znesnadňovala vzájemné styky a spojení jednotlivců i skupin, což mělo negativní dopad na koordinaci i na rozsah odbojové činnosti. Dlouhou dobu nebylo jasno v otázkách taktiky i konečných cílů odboje (např. pokud šlo o vztah tzv. Sudet k obnovenému čs.
