VOLAVKOVÁ, HANAMALÍŘ VIKTOR BARVITIUS
Jan Štenc, Praha, 1938
monografie, výtvarné umenie, životopisy, dedikácia autora
144 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 416 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, na predsádke podpis autorky s vročením 1945
NEPREDAJNÉ
*H-6-5*
Když roku 1902 Viktor Barvitius zemřel, nebyl téměř jeho odchod ze života v české veřejnosti zpozorován. Jen ze zpravodajské povinnosti přinesou Národní listy několikařádkovou noticku o jeho úmrtí, a přece ztratil v Barvitiovi pražský kulturní život osobnost, která po celé půlstoletí vynikajícím způsobem zasahovala do jeho běhu. Nejprve jako malíř a Cech, později jako správce Obrazárny, německý kulturní Činovník i odborný spisovatel, hrál Barvitius v uměleckém dění pražském vždy důležitou úlohu. Jako jeden z prvních moderních realistů, druh Pinkasův a Purkyňův, zapsal se malířským dílem svých mladých let významně do dějin novějšího českého umění; později pak, když přešel do německého tábora a stal se musejním ředitelem, získal si nemalé zásluhy o ústav, který mu byl svěřen, a vykonal také ostatní svou činností dobrý kus práce. Mlčení, jež se rozhostilo po jeho smrti, neznamenalo jenom, že jeho malířská tvorba upadla již tehdy v úplné zapomenutí, anebo, že by jeho působení na poli teoretickém a organisačním bylo snad zneuznáno. Mnohem více platilo jeho politickému přesvědčení. Viktor Barvitius, kdysi příslušník českého kulturního tábora, změnil se totiž později nejen ve vlažného rakouského utrakvistu, nýbrž přešel dokonce na břeh ofensivního němectví. Proto nebyla jeho smrt provázena větší účastí s české strany a proto také po právu želely jeho odchodu Deutsche Arbeit a Bohemia více než český tisk. Německé nekrology šíří se sice velmi pochvalně o Barvitiově významné účasti ve veřejném kulturním životě Němců v Čechách, pomíjejí však přitom téměř důsledně jeho malířskou minulost. Povšimněme si, že to není z nedopatření, neboť tento poměr k Barvitiovi-malíři zachovává i nadále všechna pozdější německá literatura. Ještě R. Hönigschmidt, když roku 1928 píše do časopisu „Witiko“ článek o německém umění v Moderní galerii, neuvádí ve svém přehledu retrospektivní části ani Barvitiovo jméno, přestože německá sekce Moderní galerie zakoupila již delší čas před tím řadu jeho prací. Pro německou literaturu neplatí tedy vlastně Barvitius za německého malíře. S podobně nejasným stanoviskem k Barvitiově osobě setkáme se však na krátkou dobu i v české literatuře: je to v létech devadesátých, kdy Barvitius se hlásí, ještě činný a plný života, sám k Němcům. Tehdy není uveden, ač vystavuje na Jubilejní výstavě, v Hostinského pojednání z roku 1894. Hned na to, v Památníku Akademie z roku 1898, figuruje však již jeho dílo v souboru české tvorby. Od dob Mádlova článku v Památníku se pak o Barvitiově národnostní příslušnosti už nikdy neuvažovalo a náš umělec byl tak bez diskuse přijat do kruhu českých výtvarníků. Harlas a Jiřík, stejně jako Jiránek a Matějček vůbec se už o otázce národnostní nezmiňují.
Až do r. 1915 bylo Barvitiovo dílo známo jen úryvkovitě, z prací vystavených na jubilejních výstavách, Zemské r. 1891 a Krasoumné Jednoty r. 1908. Možnost vytvořiti si úplnější představu o jeho vývoji a charakteru poskytla teprve posmrtná Barvitiova výstava, uspořádaná r. 1915 sice utrakvistickou Krasoumnou jednotou, ale vyvolaná v život, jak vystihl Mádl, mladým českým uměním, které si hledalo svou retrospektivu. Ve třech článcích, jimiž Mádl tuto první Barvitiovu výstavu doprovodil, byl zároveň po prvé načrtnut Barvitiův umělecký profil, který obohatili detailními rozbory obrazů V. Kramář, R. Kuchynka a V. V. Stech. Po roce 1915 setkáváme se s ojedinělými reprodukcemi Barvitiových obrazů ve Zlaté Praze, které jsou ohlasem nově probuzeného zájmu o dílo našeho umělce. Systematičtěji publikuje pak Barvitiovy práce v Topičově sborníku 1924 K. Herain, zároveň s obsáhlejší studií. Rok na to byla uspořádána nová výstava, v níž byla ukázána Barvitiova tvorba v souvislosti s Pinkasem, Purkynčm a Chittussim, v duchu koncepce Jiránkovy, která tyto umělce po prvé spojila ve skupinu t. zv. francouzských realistů. V referátech o této výstavě byl také naznačen, někdy velmi výstižně (J. R. Marek), rozdíl mezi jednotlivými členy této skupiny a Barvitius tak určitěji charakterisován. Na Barvitia-Němce se při tom už vlastně zapomnělo. Až v roce 1934 vrací se opět Arne Novák, ve vzpomínce stého výročí umělcových narozenin, k národnostnímu aspektu barvitiovského problému. Zde navazuje také tato knížka. Budiž ještě připomenuto, že na musejnickou činnost Barvitiovu upozornila výstava v Obrazárně vlasteneckých přátel umění roku 1932, na jeho působení publicistické pak H. Volavková (v Salonu 1934 str. 12. č. 7.)
